Už dávno konzumujeme instantní chutě , cítíme aromata, nosíme napodobeniny. Měníme kvalitu za levný brak. Už dávno si nechceme připustit, že za konkrétní vyrobenou věcí stojí práce člověka. Chceme mít vše hned a chceme toho mít hodně, aby to skoro nic nestálo. Nebo naopak…za brak zaplatit hodně. Koupit si značku, zařadit se do stáda. Vlastnit nálepku a mít pocit, že ve stádě patřím do jiné smečky. Pokud ta značka bude zdařilý fake za pár korun, tak ještě líp. Však to nikdo nepozná. A co je vlastně dnes vůbec originál? Zdá se , že vlastně nic.
Bohužel už ani naše životy nejsou originál. Plují po předem vyznačené trase, kterou lemují média a reklamy. Určují to, co nás má udělat moderním, přitažlivým a mnohdy arogantními. Občas se totiž může zdát, že nějaká ta značka nás opravňuje být něco víc, než ti ostatní. Přitom z nás dělají jen pouhý zástup hlupáků v dresech. Označit se a zařadit do regálu. Potlačit individualitu, jelikož ta v totalitě není žádoucí. Vše musí být řízeno. Osvědčený recept z doby komunismu. Soudruzi také rozhodovali o barvách oblečení, o tom, jaké oblečení se smí nosit a které ne. Všichni byli zabaleni stejně a byli zařazeni do regálu. Dnes je volba pestřejší, ale účel to plní stejný.
Navíc tohle všechno vytváří změny ve společnosti, převrací její hodnoty i společenské postavení. Dělník z továrny jezdí v luxusním autě. Vše je dostupné v drahé i levné variantě. Oblek už nic neznamená, podobnou cenu mají dnes už i tepláky. Na povel přijde nějaký trend a snažíme se ho naplnit. Je to naše asi jediná starost. Náš svět se točí kolem naší osy, našeho pocitu ze sebe samotného. Jsme přehnaně citlivý, ovšem pouze k sobě. V upnutém tričku a dívčích džínách ani jiní být nemůžeme. S precizně zaraženou hlavou koukáme do mobilů. Nejsme už dávno hrdí. Možná za chvíli nebudeme vědět, jak vypadá obloha, ale bude mít jasno, který módní trend je letos in. Kdyby kolem nás umíral člověk, nebo rodila žena, nevšimneme si toho. Musíme sledovat lajky, protože nám to na fotce z koupelny hodně sluší. Pamatuji si dobře lidi koukající do země v komunistické éře. Tenkrát taky nikdo spolu nemluvil, každý měl svůj vlastní svět. Dnes jsou možná ulice i domy barevnější, ale to nám je asi jedno. My musíme vědět, kdo se s kým rozešel a co měl u toho na sobě. Totalita nám určovala, kdy se máme smát a kdy držet tryznu. Dnes bez povelu taky umíme plakat. Dokáže nás zasáhnout smrt člověka z opačného konce světa, ale na vlastní rodiče není čas, když nejsou vánoce. Slavíme, pláčeme, radujeme se. Žijeme v náhražce. Máme naučené gesta, výrazy i názory celebrit. Nežijeme vlastní život. Každý si hraje scénář vlastní telenovely.
V té narůstající šedi komunismu se aspoň hodně četlo. Vyráběli se taky náhražky. Náhražky toho, co nebylo. Možná tím vzniklo mnoho nových věcí a zdokonalila se lidská kreativita. Tvořilo se. Nebyla možnost otrocky dřít a zadlužit se. Nebylo totiž za co peníze utratit. Byla spousta zla mezi lidmi. Závist, udávání, protekce. Moc neschopných vládců. Podobné je to i dnes. Jen nějak postrádám pod tou hladinou náhražek, aspoň tu malou lidskou slušnost.