Jak jsem potkal Islám
O tom,že existuje arabský svět, jsem poprvé slyšel někdy na základní škole. Asi jako každý, kdo od druhé poloviny osmdesátých let nenosil plínky. Tenkrát se pral hlavně Irák s Iránem, a v něčem tak nezajímavým, jako tenkrát Televizní noviny, jsem viděl vybuchující Bejrút. Působilo to spíš , jak záběry z jiné planety. Podivné domy, chlápci v nočních košilích…Přišlo mi to tenkrát tak strašně vzdálené. Soudruzi si podávali ruce s cizokrajnými oficíry a svět měl svoje napětí. Jediný arab, kterého jsem tenkrát mohl znát byl Sagvan Tofi.
Hned po revoluci k nám začali ve větším množství přicházet albánci. Většinou kradli auta, kšeftovali s kdečím. Vždy si našli místní poskoky, kteří pro ně dělali špinavou práci. Povětšinou dobře nedopadli. Bylo o nich známo, že od slova k noži mají velmi blízko a občas mají i pistole. Lepší se jim raději vyhnout. Jsou prostě jiní. Jsou to muslimové. To slovo mě znělo něco jako oslové. Vůbec jsem neměl ponětí, co to znamená a proč se jim tak říká. A pak někdo došel s tím, že by nebylo špatné je vykopat pryč. Každý víkend probíhala burza na stadionu Zbrojovky. Sešlo se nás dvanáct Naivních. Strhla se solidní rvačka, ve které nemělo cenu si hrát na hrdinu. Albanců i s poskokama bylo asi sto. Tohle nešlo vyhrát a vlastně můžeme být rádi, že v pondělí psala brněnská Rovnost článek s názvem “ Skinheadi na lopatkách“ a ne rovnou v rakvi.Rána tyčí přes žebra byla pro mne tenkrát celkem milostivá. Naštěstí jsem neskončil na zemi. Běželo jich ke mně asi pět a dva měli v ruce nože. Rozprchli jsme se na všechny strany, kde už byl každý jen sám za sebe. Honili nás ještě daleko od stadionu. Bilance byla taková, že každý z nás něco málo schytal, ale jeden skončil v nemocnici s probodnutou nohou a druhý s probodnutou plíci. Tohle byl rok 91..čas malin nezralých.
V té době bylo mnoho násilí všude kolem. Často se mluvilo a psalo o rasismu a xenofobii. Nám to bylo jedno. Nikdo nerozlišoval národnost, rasu, nebo snad náboženství. Nikdo z nás nebyl znalec etnik, nebo odborník na náboženství. To bylo každému úplně jedno. Doba to byla v mnoha ohledech přímočařejší.
V roce 94 jsem se setkal s Islámem podruhé. To už jsem o něm něco věděl a věděl i to, že ti araby jsou opravdu jiní. Během války v Kuvajtu se o islámu začalo mluvit přeci jen víc , než jako o Alibabě a čtyřiceti loupežníkách. Náš třidní učitel tu válku sledoval pozorně. Prohlásil ve třídě, že by bylo nejlepší to tam zalít betonem. Všichni jsme se tomu smáli. Dnes už by učitel skončil na převýchově. Tenkrát jich v Brně dost arabů studovalo a občas se to semlelo. Nešlo tenkrát jen o nás. Pár studentu si zažilo svoje. Jiní ti araby byli hlavně v tom, že hned utočili.
Jeli jsme tenkrát tramvají a vystupovali u jednoho tehdejšího klubu, který byl v blízkosti studentských kolejí. V patek večer byl tento způsob dopravy nejvytíženější. Při výstupu došlo ke strkanici a někdo vrazil do skupinky arabů stojících na zastávce. Něco řvali, nikdo jim nerozuměl, pak začali rychle utíkat pryč. Jeden z kluků se zastavil a říkal, že mu je divně. Rozepnul si bundu a viděl jsem na jeho tričku proud krve. Hned se jelo do nemocnice, kde ho operovali. Bodný kanál byl kolem 10 cm a byl jen kousek od srdce. Policie tenkrát vše uzavřela, že byl kamarád napaden někým z nás a nebylo zjištěno kým. Nikdo nic neřešil. Vše tedy vyřešeno. Tenkrát jsem si říkal, že tohle není normální chování. Ale, že to jsou studenti a zmizí tam někam do jejich světa, který je od nás daleko.
Na podzim roku 96 jsem už zakusoval první měsíce ve vyšetřovací vazbě. Na cele, kde jsem byl, se objevil vyhublý a trochu vyplašený chlápek, který mluvil špatně česky. Byl to Albánec. Asi po třech dnech mlčení jsem se ním dal do řeči. Přišel sem někdy v roce devadesát z kosovské Prištiny. V té době probíhala válka v Jugoslávii. Mluvil o situaci v Kosovu, o tom, že oni jako muslimové nikdy nepřestanou bojovat. Ale uznal, že ta nenávist a zlo je oboustranné, že v tom konfliktu není obětí a nebude vítězů. Vzpomínal, jak žili za stanného práva, jak měli hlad, ale že oni mají velké rodiny, které se nerozpadají, neexistuje rozvod. Mluvil o islámském způsobu života. O jejich pravidlech. Přišlo mi to, že je to pevný řád. Možná něco, co nám už dávno chybí. Ovšem daleko od své rodiny, už ten jeho islám nebyl tak pevný. Když jedl vepřový řízek tak říkal, že ve vězení Alláh není, takže ho nevidí. Smál se tomu. Říkal, že je muslim jen kvůli rodičům, jako taková rodinná tradice. Modlí se jen s otcem, jinak není čas. Nakonec se z nás stali přátelé. Učil jsem ho kreslit. Dokonce jeden jeho obraz mám dodnes ve studiu a socha z chleba se mnou žije již skoro dvacet let. Říkal jsem mu o té rvačce s jeho krajany na Zbrojovce. Samozřejmě o ní věděl, byl tam taky. Smál se..říkal, že muslim si začne hrát s pindourem a pak hned druhá jeho hračka, je nůž. Při pohledu na to, co se kolem dnes děje, je tohle hluboká pravda. Jednoho dne nám dali na celu velkého cikána. Napadl svoji matku sekerou. Hned na úvod si všiml mého tetování a začal mít blbé kecy, které občas propletl něčím teplým. Chápu, tehdy jsem byl ještě mladý a pohledný hoch. Bez váhání můj padesátikilový albánský kamarád vstal, zamával mu lžicí před ksichtem a řekl mu, že jestli na mne sáhne, že mu vydloubne oči a dá mu je sežrat. Byl přesvědčivý. Cikán zmlkl a ráno se nechal přeložit na jinou celu. Poprvé jsem poznal, že můj pohled na svět nemusí být až tak úplně černobílý. Přátelství nám vydrželo dlouho. Jednou jsem ho i navštívil ve věznici Na Borech. Celou dobu jsme si psali. Po jeho propuštění se vrátil zpět do Kosova a od té doby o něm nic nevím. Snad se mu daří dobře.
Jelikož čas malin nezralých byl u mne velmi plodný a já měl těch soudů opravdu hodně, pendloval jsem mezi dvěma věznicemi a soudem. Strávil jsem v Brně třeba týden a pak zas jel zpět. Při jedné takové návštěvě jsem byl umístěn na celu, kde byl Hassan. Muslim z Bosny, který bojoval ve válce, odkud si přinesl válečný syndrom a narušenou psychiku. Říkal, že viděl svého kamaráda, kterému střepina z granátu rozpárala lebku a on viděl jeho mozek. Kluk , že si vůbec ničeho nevšiml a šel dál. Hassan se sesypal. Skončil u odborné komise, která uznala, že není schopen dál být voják a cesta ho zavála do Zastávky u Brna, kde je uprchlický tábor. Po nějakém čase mohl Hassan opustit zařízení na vycházky. Při jedné vycházce se vydal na místní diskotéku, kde jak říkal, u něj došlo k absolutnímu zatmění. Probral se až v cele s paragrafem – vražda. Opět nůž… a jak sám přiznal, jistě to bylo bezdůvodně, ale že si nic nepamatuje. Tuším, že dostal 11 let a nějaká organizace za něho orodovala i u Havla. On sám se o nic neprosil, byl s trestem smířený a na rozdíl od jiných vrahů, svého činu litoval. Žil jen pro svoji víru.
Nicméně Hassan, na rozdíl od mého kosovského kámoše, byl silně věřící muslim. Už tenkrát měl zařízenou jinou stravu, než ostatní vězni. Modlil se několikrát denně. Měl svůj kalendář, kde měl zapsané časy modliteb. Každý den se to o nějaké minuty posunovalo. Vždy se obřadně umyl, roztáhl koberec a modlil se. Mě to přišlo legrační, ale nijak jsem ho nevyrušoval. Bral jsem to, jako že to je čistě jeho věc. Sice mne nad ránem budilo jeho šeptání, ale co už… Jinak byl velmi tichý a skromný. Když už mluvil, tak pořád jen o Islámu. Bylo mi jasné, že asi ani nic jiného neznal. Byl možná jen o něco starší , než já. Poznal válku a zabíjení. Možná mu ten islám dával nějakou jistotu a cil. Byl to rok 97 a vyprávěl mi o chystaném džihádu. Ptal jsem se ho , co to je. Vysvětloval mi, že Evropa a i celý svět se odvrátil od boha a že jedině islám může lidi zase vrátit zpět k víře. Islám je láska, Islám je milostivý a má všechny živé rád. Že poslové džihádu budou lidi slovem přesvědčovat, aby přijali islám, že budou zachráněni. Že musíme opustit svůj materiální svět. Planuly mu oči, že jsem mu ani nechtěl říkat, že něco podobného tady už bylo. Říkám, že svět asi v háji už je, že v tom má pravdu. Jenže si nedovedu představit, že mne o jiných hodnotách bude přesvědčovat legračně modlící se chlapík s koberečkem. Zapomněl jsem se ho optat, co se bude dít, když vábení islámu nevyslyším. Ale co.. Bylo mi dvacet a tohle byl pro mne příliš vdálený svět…¨
první část.