Dlouho jsem přemýšlel o volbě prezidenta. Nějakou svoji představu mám. Měla by to být osobnost, která má reprezentovat naší zemi, odrážet charakter národa a hlavně být společenskou normou. Hlavně ta norma morálky je něco, co by mělo být to nejhlavnější. Prezident nemusí mít politický program, nemusí vymýšlet zákony. Prezident by měl být jeden z těch, kteří jsou nejlepší z nás. Měl by mít právě nějaký morální kredit, i když je jasné, že každý někdy chyboval. Život přináší mnoho rozhodnutí, které nelze vzít zpět, a občas naše kroky nejsou úplně pevné. Konec naivním představám.
Po mnoha duelech, reklam a proklamací, mám pocit, že volba prezidenta je spíše lidská obdoba pořadu „ Chcete mě?“ Srovnání s tímto pořadem mne napadne, kdykoliv vidím kampaně stran do voleb parlamentních. Smutné, prosící oči a snažit se být před kamerou ten obyčejný, hodný pejsek., teda kandidát. S tím nejlepším chováním, vytříbených mravů a skvělého rodokmenu, i když jsem podvraťák. Chtějí se kamarádit, být s námi. Nechat se venčit dětmi, jinde starou paní, rozdávat z vlastní misky a rozdávat úsměvy.
Jak známo ale, nejvíc uražená čest, je čest lidí, kteří vlastně ani žádnou čest nemají. Nebudu v tomto článku raději nikoho jmenovat. Nerad bych platil odškodné za něco, co neznají, ale jistě by částku věnovali na charitu. Nevěřím jim.
Již prezident Pravda a láska, tak trochu nastínil opojení tímto dogmatem. Opojení teda především. Opojení ve velkém a pro všechny. Opojení i nadále na Hradě přetrvává. Navíc ještě zhmotněné v postavě vrávorajícího medvěda, který veškeré svoje panování shrnul do jednoduché formy urážek svého okolí. Nevtipných bonmotů a absolutní nerespektování svých oponentů či protikandidátů. Tento člověk reprezentuje, asi opravdu tu většinu prostého lidu, který již zapomněl na jeho minulost, a že k našemu dnešnímu společenskému bahnu i on dostatečně přispěl, díky jeho vrcholné politice během devadesátých let. Hrad ovšem přežil a zažil mnohé. Stejně jako náš národ.
Důležitý je fakt, že za každým kandidátem je jeho pracovní tým, mnohdy i důstojníci, kteří sledují nálady ve společnosti a posléze poradí, co a jak davu říct. Občas se tedy dočkáme situace, kdy písmeno A popře písmeno B a to jen proto, aby obě písmena nakonec udělala spolu koalici. Mnohdy se vyštěkne aktuální problém, ovšem nedoštěkne se už jeho řešení. Lid, ani řešení nepotřebuje. Opájí se tím, že už se aspoň štěklo. Lid je nadšený. Stačí používat tento osvědčený recept. Ale jaké vlastně řešení by se mělo dělat, když se žádné ani nehledá? Nikdo ho ani neočekává a co bylo před měsícem, je už dávno. Žijeme rychle a zběsile. A kdyby se moc chtělo, aby se hledalo, tak k tomu nakonec stejně není ani pravomoc. V záloze je nachystané už další heslo, další problém.
Neřadím se mezi lidi, které těší tahle jednoduchost.
Jenže zrození spasitele nepřichází ani v podobě přerodu bývalého sázkaře, později legálního tipaře. Tvářit se, že nyní je moje tvář čistá a bez poskvrny, když tomu tak ne vždy bylo. Dosáhnout hranice bohatství za neúplně etických, i když legálních pravidel, nesejme právě tu skvrnu zažrané špíny hluboko pod povrchem. Nevím, ale kde je pochybnost, není důvěra. Rozhodně ne tedy ta moje.
Dnešním politikům chybí charisma. Říká se to často. Jenže zvládli bychom to? Nejsme už příliš zotročeným davem, abychom chtěli silového šéfa? Možná by tady jedno charisma bylo. Jenže… Pochybnosti a další pochybnosti. Minulá éra, politická historie, všelijaké kšeftíky a pravá ruka, která zrovna odpočívá ve vězení. Ten chlap sice gule má, to ano. Koneckonců jsme je mohli vidět i v denním tisku. Až tak umí být přesvědčivý. Na hradě by zas pro změnu mohly poletovat nahaté holky a občas by klidný vzduch pročistila nějaká ta facka.
Pro falešné hráče tu je člověk, který používá věci, které nepotřebuje. Jiní by tu věc rádi nemuseli užívat vůbec. Jenže ta věc je obecně chápaná, jako takový znak moudrosti. Nějak to u mne nejde dohromady s důvěrou už od začátku. Navíc tento pán rád používá tu rovnici AB, takže nevím, co mu vlastně věřit. Je jasné, že dnešní politika není o programu, ale je hlavně o reakcích na momentální situace. Někdy je to tedy velmi rychlý obrat i v té rovnici, až se i ty falešné dioptrie z toho zamlží.
Ze života jsem si zapamatoval ještě jednu rovnici, že čím větší nemehlo rovná se i lepší funkce.
Možná, že by tu byl příjemný diplomat, který rozvážně hovoří. Jenže příliš dlouho žil v okolí té Pravdy a lásky… Tam už moje sympatie umřela krátce poté, co krátké kalhoty docupitaly na inauguraci.
Doktor v mém věku, smutně nevýrazný člověk, kterého nelze odhadnout. Obyčejný, možná až moc. Možná je ta obyčejnost doporučená. Působí až moc bezradně. Pro mladé v davu by to byla jistě vítaná změna. Nevím, jestli by se vítalo až moc, co zas mnohé vítat nechtějí vůbec.
Schopný manažer, může to být i schopný prezident. Třeba ano. Jeden manažer už nám řídí stát jako firmu. Můžeme tedy z naší země udělat rovnou akciovku.
Hudbu mám rád, ale bude to stačit? Nevím. Třeba ano. Ale tohle není dirigent. Lepší je asi tančit s múzou, než se objímat s Merkelovou.
Nejvíc mne baví jeden fakt. Všichni se snaží být najednou příliš obyčejní. Navíc jsme až ujištění, že nikdo z nich to nechce dělat pro peníze. Někdo se i rád pochlubí svojí půl miliardou, jiný několikanásobným důchodem. Dost možná mám i pocit, že oni vlastně přináší oběti, že oni to teda berou za nás na sebe. Že oni odchází na válečnou frontu… Zcela nezištně to samozřejmě dělají i jejich sponzoři. Všichni chtějí naše dobro. Dobro pro obyčejné lidi od lidí, kteří nikdy nežili obyčejný život. I prostitutka si dokáže obléci roucho jeptišky, když je to potřeba.
Mnozí budou jistě schopní a dobří ve svých oborech. To je asi jediné, co jim skutečně věřím. Zvládnout dobrou operaci, vést firmu nebo složit krásnou hudbu jistě okolí ocení. Je to samozřejmě i přínos pro nás všechny. Možná je lepší se držet toho, v čem jsme dobří a nesnažit se překročit sami sebe.
Já už dávno mám pocit, že politika je odrazem společnosti. Její nejhorší vzorek a charakterové rysy v jednom. Chamtivost, posedlosti mocí, závisti, lhaní, intriky a tím bych se rozhodně já nechtěl umazat. Nepřeje rovným lidem. A pokud jsou rovní, tak musí být i silní. Jinak je politika ohne. Jen mne zaráží u některých kandidátů odvaha, nebo drzost, proč zrovna oni by měli být náš prezident.
Vlastně je i jedno, kdo na ten trůn usedne. Jejich politické vize už dávno nelze plnit. Panák vystřídá panáka a ta naše už ohnutá morálka se bude stejně dál ohýbat, až ji nikdo nebude chtít koupit, ani ve slevě.
Budeme mít prezidenta, kterého si většina zaslouží a kterého si taky dobrovolně zvolí. Můj život bude plynout dál, jako plynul už za těch předchozích trafikantů.