Na jaře roku 98 jsem se konečně dostal z vyšetřovací vazby ven. Daleko od světa zločinců, jejich osudů a příběhu. Taky daleko od světa Islámu, který mne občas na tom neutěšeném místě, obklopil. Dýchal jsem čerstvý vzduch a už si nechtěl nic moc připouštět. Všechno bylo hrozně daleko. Mezitím skončila válka v Jugoslávii, někde v dálce bylo Čečensko. Cizí světy, které s námi nemají nic společného. Jenže pak došlo k jedenáctému září.
Do kin měl jít film Pearl Harbor. Záběry padajících dvojčat, křik lidí, prach, strach a smrt. Nevím, proč mne napadlo, že jde o nějakou prazvláštní reklamu na tento velkofilm. Realita. Svět byl v šoku. Začala informační válka. Začala válka s terorismem. Teror byl najednou hlavní zpráva v televizi, teror byla první zpráva ráno. Teror byl všude. S terorem jsme snídali i chodili spát. Pamatuji si první pochybnosti o pravdě. Pochybovat ale bylo kacířské. Naplno se rozběhla válka s Islámem. Afghánistán zažil invazi, tentokrát druhé světové mocnosti.
V našem městě ještě občas došlo k drobným šarvátkám s usazenými Albánci. Nehrálo zde roli náboženství, spíš střet mentalit. Sám jsem s nimi v průběhu let zažil ještě dva konflikty. Za těch pár let už bylo známo, že se jim prostě nesmí ustupovat. Takže vše skončilo vždy jen výhrůžkami. Občas se ještě někde zablýskl nůž, ale nešlo už o nic vážného.
Ale začalo se víc cestovat. Najednou se z Vídně stala pro nás bližší Praha. Tam už šlo potkat větší skupiny Turků. Většinou postávali a nabízeli noviny, prodávali občerstvení, viděl jsem první stánky s kebabem. Všude byl klid. Nikdo si nikoho nevšímal. Kamarádka, která od začátku devadesátých let žila v Grazu, ale měla už jiný názor. První a ta stará generace Turků neměla snahu se naučit za mnoho let jazyk. Jejich děti chodily do škol společně s ostatními dětmi. Většinou tvořili svoje party a napadali ostatní. Jazyk se naučili a nebyl prý problém vidět staré Turky s dětmi na úřadech, v obchodech, jak překládají do turečtiny. Graz není tak velký jako Vídeň a komunita Turků tam byla znát. Sám jsem je viděl na ulicích, v parcích. Večerní život byl přeci jen drahý, takže bary a kluby nenavštěvovali. Já přijel na výlet, takže pro mne to byl spíš jen prazvláštní kontrast.
V roce 2006 jsem navštívil kamaráda ve Švédsku. Žil na malém městě nedaleko Stockholmu. Říkal, že je tady celkem klid. Že ve městě žije komunita asiatů, několik afričanů, arabů, ale že je zde, oproti Stockholmu, klid. Nejhorší ve Švédsku je prý Malmö. V tom čase tam žilo 60% různých přistěhovalců, z toho bylo 40% muslimů. Většina švédů odcházela postupem času z města pryč. Krátce před mým příjezdem tam došlo k nepokojům. Zapálené auta, výtržnosti. Napadena byla i sanitka. Znělo to jak scénář z katastrofického filmu. Většinou se to zase vše v klidu srovná a město dál žije svým životem, kde za posledních deset let, jednou za rok něco podobného proběhne. Švédská společnost už si pomalu zvyká. Přijel za námi i další kluk, původem Čech, který žil v Upsale. Jeho rodiče byli disidenti. Podepsali Chartu 77 a při každé návštěvě prezidenta Havla ve Švédsku, se s ním jeho rodiče sešli. Vyrůstal v emigraci od dětství a znal postupný vývoj této země. Bohatství a prosperita skončila výhrou sociálních demokratů a levice v devadesátých letech. Švédsko otevřelo náruč třetímu světu a začalo štědře rozdávat z majetku a rezerv, které získalo za předchozí vlády. Lidi už možná byli přesyceni blahobytem a chtěli pomáhat slabším. Média začala šířit propagandu o nutné pomoci ostatním zemím, kde je hlad. Tak začal pozvolný exodus. Občas se objevilo nějaké to nařízení, jako třeba, že vystavení, nebo nošení národních vlajek, krom oficiálních svátků země, vlastně uráží menšiny. Ono vůbec hodně věcí uráželo menšiny. Krom tedy propagované diverzity, kdy skoro v každé reklamě byl černoch s blonďatou Švédkou. Zašlo to až tak daleko, že už v té době bylo nejoblíbenější jméno Omar, Mohamed, Abdul. Říkal jsem, že ze Švédska si dost často berou příklad naší politici…Údajně by to bylo fajn, ale tak o dvacet let zpět. Švédsko už je podle něj ztraceno. Kritizovat migraci je zde pomalu trestné.
Na podzim téhož roku jsem navštívil Oslo. Krásné a čisté město. Za ten měsíc jsem ho stihnul projít celé. Hned kousek od centra byla přistěhovalecká část. Žádný okraj města, ale hned pár ulic bokem. Poznal jsem to lehce. Najednou jsem viděl kolem sebe odpadky, což oproti jinak čistému městu, bylo do očí bijící. Před domy seděly a postávaly hloučky muslimů. Viděl jsem tam poprvé zcela zahalené ženy. Ale nikdo si nikoho nevšímal. Prohlíželi si nás, ale necítil jsem se nijak ohroženě. Přesto jsem byl rád, že jsme se dostali odtam pryč. Během měsíce mého pobytu došlo k pokusu o odpálení hřebíkové nálože v centru města, o což se měli pokusit mladí afghánci. Mělo jít o pomstu za napadení jejich země. Poprvé se začalo i v klidném a bohatém Norsku o Islámu víc mluvit. V televizi tedy šlo spíš o výchovné a propagandistické dokumenty o milém náboženství. Děti si hráli s muslimskými dětmi a ve městě proběhlo několik demonstrací proti fašismu. Kamarád, co už v té době v Norsku žil asi deset let říkal, že za celou dobu tam žádného fašistu nepotkal, ale ještě předtím se zvýšila statistika počtu znásilnění v Oslu, kdy během půl roku jich bylo 48 a jak uvedla tisková mluvčí policie, tak žádné nespáchal etnický nor. Přistěhovalci také využívali štědrý sociální systém. Skoro nikdo z nich nepracuje. Trochu komická snaha místních úřadů je v hledání nelegálně pobývajících poláků, kteří na černo pracují na stavbách a jejich okamžitá deportace za hranice.
O rok později jsem dostal nabídku na práci v Německu. Pravidelně jsem rok a půl lítal do Stuttgartu a od tam pokrčoval do Baden-Baden. Práci mi nabídla jedna holka z Čech, která tam žila s členem motorkářského gangu. Gremium Mc byl nejstarší moto klub založen v Německu a Němci. Časem se rozšířil do různých zemí po Evropě i na jiné kontinenty. Jako každý podobný klub, tak i tento měl svoje vlastní pravidla. Především ctili svoje barvy, osobní spory řešil klub, fungovali jako rodina, kde příslušnost ke klubu bylo víc, než příslušnost k národu, nebo náboženství. Klub je prostě církev. Členové se skládali z různých společenských vrstev. Od podnikatelů, dělníků až po různé okrajové skupiny. Ruce si podávali bývalí nazi skins s albánci, katolíci i muslimové. Prostě jednou jsi člen bratrstva a rozdíly jdou stranou. Musíš respektovat ostatní, jako oni tebe. Dnes by se zdálo, že šlo skutečně o jedinou fungující multikulturní společnost. Fungující ale asi jen díky pevným a tvrdým zákonům vládnoucím uvnitř mikrosvěta. Přítel od české blondýny, byl arab z Libanonu, který v Německu žil se svými rodiči a bratrem od puberty. Provozovali v okolí města autobazar. Mahmoud byl v klubu na pozici prospekta. Prospekt byl neúplný člen klubu, který musel nějaký ten rok čekat, než dostane plné barvy. Měl za úkol sehnat někoho do tetovacího studia, které bylo v prostorách klubu. Byl velmi přátelský, pořád měl dobrou náladu a cokoliv jsem potřeboval, to vždy zařídil. Jedinou chybou na něm bylo, že ten chlap snad neuměl hodiny. Byl tak moc přesný, že mě díky němu i jednou uletělo letadlo. Hodina až dvě pro něho nebyl žádný čas. Mezi motorkáři byl oblíben a skoro všichni mu říkali Alibaba. Bylo vidět, že i Mahmoud si váží možnosti být členem klubu.
Po nějakém čase jsem získal jeho důvěru a já se ho mohl ptát na jeho život. Vyprávěl mi o Hizballahu, že jejich rodina vždy podporovala tohle hnutí. Že jejich rodiny pocházejí z Palestiny, odkud byly vyhnány a nenávidí za to Izrael. Někteří členové, že byli zastřeleni izraelskými vojáky. Ze srandy jsem se ho optal, jestli by se dokázal odpálit. Bez váhání a s úplným klidem řekl, že ano. Ale ne v Německu, že němce má rád. V Izraeli, že by to byl keine problem. Uvědomil jsem si, jak moc musí být jeho nenávist silná, když jinak stále usměvavý kluk, který je finančně zajištěný, dokáže s chladným tónem říct, že vyhodit se do vzduchu v Izraeli není přeci žádný problém. Říkal, že Adolf Hitler má velký obdiv a v mnoha arabských rodinách mají jeho fotku na zdi. Ukazoval
i nějaké fotky z pochodu členu Hizballahu, jak hajlují. Trochu mne to zaskočilo, to přiznávám. Později jsem se seznámil i s jeho bratrem, který měl znak Hizballáhu vytetovaný na ruce a chtěl ho překrýt.
S Mahmoudem jsem trávil hodně času. Během dne se stavoval do studia. Pokaždé se ptal, jestli něco nepotřebuji, až mě bylo kolikrát trapné, že nic nechci. O svém náboženství nikdy nemluvil. Spíš jen o životě v Libanonu, kde už se jako malý kluci při každé rvačce pořezali nožem. Sám říkal, že prát se neumí, že nůž mu vždy pomohl. Nůž v jejich kultuře znamená asi to stejné, jako u nás pěst. Měl po sobě plno jizev.
Jednoho večera mne Mahmoud poprosil, jestli bych mohl večer s ním do bytu jeho rodičů, že mne chce jeho otec poznat. Vůbec jsem nevěděl, jak na to zareagovat. Jsem totiž člověk, který se necítí dobře ve společnosti cizích lidí, natož ještě jít na návštěvu do úplně jiného světa, ale nechtěl jsem rozhodně nikoho urazit. Toho dne se jelo tedy na návštěvu. Otevřel nám drobný starší pán, který mého průvodce hned ve dveřích strašně seřval a dal mu dva pohlavky. Mahmoud sklopil hlavu, nedovolil si nic říct a ještě poděkoval. Zapůsobilo to na mne hodně. Byli jsme tak stejně staří a nedovedu si představit, kdo z nás by tohle snesl a kdo by se neurazil minimálně na tři zimy. Jindy suverénní Alibaba, tady najednou stál, jako školák u tabule. Jakmile otec skončil se svým synem, tak mi podal ruku a objal mne. Mluvil něco arabsky, jelikož německy byl zdatný, asi jako já. Jeho rozhněvaná tvář se rozlila do širokého úsměvu. Pochopil jsem, jak rychle se u nich dokážou proměnit emoce. Byl jsem pozván dál.
Byt to byl skromně zařízený, ale nechyběli různé arabské motivy na koberci, lampy, nábytku atd. U jídelního stolu mne přivítala i jejich matka. Uvařila pro mne jiné jídlo. Všichni se ke mně chovali velmi mile a celkově tu vládla příjemně rodinná atmosféra. Po večeři odešli oba synové s otcem do vedlejšího pokoje na společnou modlitbu. My jsme pili silný čaj. Bytem se nesla příjemná vůně a hrála tlumeně arabská hudba. Zhruba po hodině jsme odešli a můj průvodce mi vysvětlil, že takto musí každý den jezdit za svými rodiči, pokud není někde pryč. V porovnání s většinou našich rodin, kdy se sejdou snad jen na vánoce a ještě se pohádají, tohle byl velmi hezký zvyk. Byl jsem hlavně překvapený z jejich úcty k oběma rodičům. Zažil jsem mnoho českých rodin, ale takové chování jsem asi neviděl nikde. Jeho přítelkyně mi říkala, že přesně tohle se jí na vztahu s muslimem líbí. Ona sama neměla dobré vztahy s rodiči. Mahmoud byl ve vztahu impulzivní, hodně žárlivý a občas ji dal i pár facek. Jí se to ovšem líbilo. Skoro pokaždé ji pak donesl nějaký dárek. Parfém, kabelky, oblečení. Říkala, že zažila s jinými muži mnohem horší vztahy. Jednou skončila i v nemocnici. Takže nějaká ta facka od Mahmouda vlastně není nic tak hrozného. Spíš ji vadilo, že někam odjíždí a nic ji neřekne. Muslimové se prý svým ženám nesvěřují. Žena pro ně má úctu až když má děti. Do té doby prý není nic. Žena musí sloužit a muž ji musí za to zabezpečit. Pokud by to nezvládl, tak je ostatním k smíchu.
Jednou jsme jeli na výroční sraz pobočky v Konstanz. Po cestě se zastavilo na oběd. Výprava dvaceti motorkářů zamířila do tureckého fast foodu. Přišlo mi zvláštní, že chlápci, kteří běžně v autě poslouchají Landser ( nazi kapela) a povětšinou volí NPD (Německá pravicová strana), nyní nemají problém nakupovat u Turků. Jediný, kdo zůstal venku, jsem byl já a paradoxně Mahmoud. Ten se tvářil dost opovržlivě. Řekl mi, že Turci, Albánci nebo Bosenci jsou pro něho muslimové stejně tak, jako jsou cikáni katolíci. Pohrdal jimi. Zvláštní situace. V podstatě o Islámu nikdy nemluvil. Jeho přítelkyně říkala, že on je hodně poněmčený, protože od třinácti let už vyrůstal v Německu. Jeho bratr, který byl o deset let starší, byl ale jiný. Mahmoud se modlil jen proto, aby nenaštval svého otce. Jinak si žil svůj německý život. Nicméně nikdy nepil alkohol a nikdy nebral drogy. Říkal, že otec by ho zabil.
O víkendech jsme jezdili do blízkého Karlsruhe. V celém kraji měli členové Gremium Germany velký respekt. Chodili jsme po městě, které bylo už tenkrát plné cizinců na ulicích. Někteří jen tak chodili a vráželi do lidí. Hledali konflikt. Nám se většinou vyhýbali. Němci byli v nákupním centru a většina arabských rodin trávila neděli v parcích. Početné rodiny s dětmi byly všude. Bylo to zvláštní. Měl jsem pocit, že jsem v úplně jiné zemi a v jiné části planety. Původní obyvatelstvo zmizelo v prosklených budovách, chozením po obchodech, místo toho, aby trávili čas s rodinou na čerstvém vzduchu.
Přiznám se, že jsem jeden čas přemýšlel o tom využít nabídku a v Německu zůstat. Byl jsem svobodný, relativně mladý. Měl bych práci, bydlení, vlastně nejlepší podmínky k tomu, abych začal žít na Západě. Ještě pár let zpět bych za takovou nabídku asi přišel o dech… Všechno by šlo, se vším by se dalo porvat. Jen nevím, jaký životní styl, a který ze dvou světů, co jsem tam poznal, si vlastně vybrat.