V roce 2008, hned po návratu z Německa, jsem během dvou dnů seděl opět v letadle a za pár hodin jsem měl navštívit první opravdu islámskou zemi. Spojené arabské Emiráty.
U nás byl v tu dobu teprve konec jara. V Emirátech to byl jeden horký fén do obličeje. Na letišti nás vyzvednul místní úředník a lámanou češtinou nám vysvětlil, že průvodkyně čeká před letištěm. Jak sama trochu zahanbeně vysvětlila, ona na letiště nesmí. Po několikahodinovém letu, jsem ani žádné důvody slyšet nechtěl. Musím uznat, že tohle byla země mnoha překvapení. Moderní svět, který si běžně člověk, ani neumí představit. Horko, písek a naopak zase můžete klidně lyžovat. Dát si večeři v restauraci pod mořskou hladinou. Jít na trhy s kořením, kde se vám bude ze všech vůní točit hlava. Nebo navštívit trh se zlatem, kde v krámcích ve výloze visí zlato, jak salámy u nás v řeznictví. Prodejci se předhánějí zřejmě v tom, aby zrovna ten jejich obchod zářil, co možná nejvíc a měl co největší kusy zlata. Do toho pobíhají různí obchodníci a nabízejí, podle svých slov, velmi kvalitní kopie Rolex, Omega. Můžete vidět největší mešitu, nejvyšší pozlacený sloup. Všechno je tam prostě největší, nejvyšší, nezářivější a samozřejmě nejdražší. Místní lidé se chovají většinou odměřeně, ale nijak nepřátelsky. Prostě je tam vidět rozdíl mezi námi a jimi. Trochu legrační je, že ještě v padesátých letech ta země skoro neexistovala. Dubai měla pár hliněných domů a všude byl jen písek. Člověk si uvědomí, co všechno dokáže fakt, že vlastníte ropu. Můžete vidět bohatství, které teče všude kolem. U silnic doslova odhozené auta. Drahé hotely, uměle vytvořené resorty, od trávy až po stromy. Můžete si koupit luxusní apartmán a k tomu i občanství. Všemu vládne královská rodina. Každý emirát má svého šejka. Neexistují politické strany, ani občanské sdružení. Takhle muže asi vypadat dokonalá totalita, napadlo mě. Ovšem díky jejich bohatství, ropě a větší orientace na západní svět, sem nikdo nehodlá importovat lidská práva a demokracii. Na monumentálních stavbách vidíte pracovat cizince. Nejvíc asi Indy. Od rozednění do soumraku. Žádné odbory, žádné neziskovky. Prostě jen tvrdá práce na slunci. Stejně tak v hotelích pracují pouze cizinci. Pokojská si vydělá v přepočtu, asi tři tisíce. Nechápu jak, ale pořád se personál usmíval, byl ochotný a měl jsem pocit, že nemají žádné volno. Místní jezdí do drahých hotelů, jako u nás na chaty. Víkend začne od čtvrtka. Nutno říct, že arabské rodiny jsou velmi tiché a disciplinované. Hlavně, co se týče jejich dětí. Ty do školky chodí o rok dříve, než u nás. Učí se dva cizí jazyky. Vždy se chovali velmi slušně. Tohle se bohužel nedalo říct o ostatních turistech. Italové si nejčastěji sedli každý k jinému stolu, aby mohli po sobě nerušeně řvát. Angličani chodili na snídaně ještě značně pod vlivem. Němci po sobě nechávali plno nedojezeného jídla. Občas jsem se styděl, že jsem z Evropy. Nemluvě o tom, že jsem se snažil, jako jeden z mála, dodržovat místní pravidla a chodil v košili a v kalhotách.
Ostatní chodili polonazí a viděl jsem ty pohrdavé pohledy arabů směrem k nim. Nedivím se. Jejich ženy chodí zahalené podle toho, jak moc to chtějí jejich otcové, nebo muži. Ale pokaždé mají aspoň šátek. Pobavilo mne, když jsem viděl ve městě jednu mladou arabku v šátku a na sobě měla tričko Slayer. Zvláštní kontrast mezi starým náboženským zvykem a moderním světem – metalem. Vlasy mají zahalené z důvodu, že vlasy jsou pouze majetkem jejich muže, jen on je smí vidět a jsou pěstované pouze pro něho. Jednou za rok se pořádá slavnost vlasů, kde ženy soutěží o to, která je má nejhezčí. Osobně si myslím, že to může být opravdu nádherné. Ženy mají vždy zahalené ramena. Arabku nepotkáte v tílku a výstřihu. Pod dlouhými nikáby, mají ale většinou drahé šaty od těch nejdražších návrhářů. Drahé kabelky a ruce plné zlata. Taky platí, že určité dny v týdnu se ženy smějí koupat v bazénech bez mužů. Zřejmě by si nikdo nedovolil mít hloupé poznámky a možná se tak i ty ženy cítí dobře. Nevím. Je to přeci jen vzdálený svět. Trochu zvláštní, ale jejich.
Na jaře 2011 jsem opět navštívil Oslo. Při cestě z letiště do města jsem si všimnul nově postavené mešity. Je obrovská a nelze ji přehlédnout. Navštívil jsem opět pevnost u přístaviště, muzea a centrum města. Vše vypadalo, jako to Oslo před lety. Dokonce i obchody na stejném místě. Jen to muslimské ghetto se nějak zvětšilo o pár ulic. Před domy opět ty skupinky muslimů. Tentokrát už ale koukali nevraživě. Prudce gestikulovali směrem k nám. Nemusíme umět arabsky, abychom nevěděli, co znamená přejíždět si prstem přes krk. Chvíli jsme tam ještě jen tak z principu stáli a pak šli raději pryč. Bylo něco po poledni a atmosféra mi lehce připomněla brněnský Bronx před dvaceti lety. Kamarád říkal, že už o sobě dávají hodně znát. Norsko mělo dostat několik výhrůžek od islámských teroristických skupin. Počty obtěžovaných žen už nikdo nepočítá. Policie dál nahání nelegální poláky na stavbách, kteří pracují. Občas se koná i nějaká ta demonstrace proti fašismu. Fašistu tam stále nikdo neviděl. Vláda pořád pečlivě budovala programy multikulturní propagandy a fungující rozmanité společnosti. Dva měsíce po mém odletu svět četl jméno Breivik.
Skandinávie je vůbec asi symbolem zkázy vyspělé společnosti. Tak dlouho se vychovávala k solidaritě a pomoci, až je začala tahle pomoc likvidovat. Násilné útoky nožem, střelba, znásilnění, už statistiky přestávají evidovat. Soudy jsou zavalené spisy. Policie už do některých částí měst nejezdí vůbec.
Ženy možná naráží na svoji přehnanou emancipaci. Žijí bez mužů a stávají se snadným terčem. Liberální postoje vlády a snaha vše nějak obhájit nakonec dělá z politiků pouze krotitelé nálad původního obyvatelstva, které si začíná uvědomovat důsledky procházejícího vývoje, který se stává jejich pomalou a systematickou genocidou. Socialistické sny o novém a lepším světě se začínají naplňovat do podoby strachu z příchozího proletariátu. Mluví se o integritě, ale ve skutečnosti neexistuje. Ano, jedince lze integrovat a nemusí se mu ani brát jeho víra. Nelze však integrovat celou obrovskou masu. Ve Švédsku dochází k situaci, kdy pár desítek let usazení muslimové odchází před nově příchozími muslimy. Nově příchozí okamžitě začnou utvářet náboženské, jazykové a zvykové ghetto. Policie je bezradná, nemá šanci vše uhlídat. Zachází to tak daleko, že se domlouvají skupiny žen, když chtějí jít večer běhat a pak požádají policii o ochranu. V Německu jsme mohli vidět speciální zónu pro ženy při oslavách Nového roku. Zábrany a policejní jednotky ve městech už bereme, jako něco naprosto normálního. Politici vždy říkají, že se nesmíme nechat zastrašit a nesmíme si nechat vzít náš životní styl. Zastrašení už ale dávno jsme. Nabízí se historická otázka, jestli takový strach zažilo třeba Norsko během německého protektorátu. Právě všechno tohle nám bere ten náš životní styl. Západ v klidu budoval svoji prosperitu a my chtěli na Západ patřit. Mezitím ten vzdálený svět Islámu přišel k nám. Chaos, strach, násilí, typické aspekty z třetího světa. V těchto aspektech se ovšem nejlépe dav ovládá a je lehce zneužitelný kýmkoliv.
Rovněž tak si myslím, že se tu nehraje ani fér hra s Islámem. Lidi jsou přemístěni ze svého prostředí do naprosto cizího světa, kterému nemůžou rozumět. Vzpomenout si můžeme sami na sebe. Po roce 89 , když jsme poprvé vyjeli na Západ. Zmatení, frustrovaní, zoufalí jsme se vraceli zpět. Tak tento pocit si můžeme zmnohonásobit. Přidat vrozenou poslušnost autoritativnímu náboženství. Oddanost diktátorovi, zvykové a rodinné právo a pravidla. Když tohle najednou opustíte a ještě ve velké skupině dorazíte na místo, kde vám vše dají a všechno všichni mají. Začnete cítit vztek a agresi. Chcete to taky. Pomoc je chápaná jako slabost a náboženství vám dodává pocit nadřazenosti. Věříte v boha, hostitel ne. Máte právo je nenávidět. Oni jsou slabí a nevěřící žijí v hříchu. Musíte je potrestat.
Tohle všechno prostě nemůže skončit dobře. Nemám rozhodně vůbec nic proti náboženství. Na to má každý právo. Nemám nic proti, navštívit a poznat cizí země. Nedělá mě problém těm lidem podat ruku, respektovat jejich svět, jejich pravidla. Uznat, že v každé společnosti i národě, jsou dobří a procento špatných lidí. Rozhodně to z mé strany není myšleno, jako zaběhnutá fráze. Já jsem, alespoň na rozdíl od mnoha zastánců multikultury, tu cizí kulturu poznal. Poznal jsem ji jak ve světě zločinu, tak i ve světě luxusu. Nemyslím si, že by tohle mohlo bez nastavených pravidel fungovat. V tom si lze vzít lehce příklad v multinárodnostní skupině motorkářů. Jejich pravidla zatlačují náboženskou, sociální, národnostní rozdílnost a nahrazují ji svým zákonem.
Politici v lidech během pár let vybudovali nenávist, kterou ty lidi doposud neznali. Bylo jim jedno, kde je arabský svět. Nezajímali je konflikty v Sýrii, Iráku. Zajímali se o svůj život o svoji práci a rodiny. Občas dovolená v Turecku nebo v Egyptě. To bylo jediné setkání s Islámem. Strach se zahryzal oprávněně do našich myšlenek. Stačí sledovat situaci na Západě a nelze se té nenávisti divit. Každý najednou procitnul a ze strachu se rodí nenávist. Vůči Islámu to nemusí být spravedlivé. Západní politici ho využili ku svému prospěchu. Nedělám si iluze, že u nás se bude islám chovat jinak, než třeba ve Švédsku. Bude úplně stejný. I ten umírněný muslim bude nakonec převálcovaný tím agresivním. Bohužel. Svět, který nám byl tak moc vzdálený se, velmi nepříjemně přiblížil a dávno už probíhá střet civilizací.