No Future

 

Tohle heslo punkové revoluce, při sledování událostí v Evropě, získává svůj význam a každé jeho písmeno ostrý tvar.

Můj fiktivní příběh pomalu začíná.

Země západní Evropy jsou zaplavené chaosem. Vznikají místa, kam už se původní obyvatel bojí vkročit. Ta místa se řídí vlastními pravidly, bez respektu k zákonům země. Tyhle místa se i nadále rozšiřují směrem do center měst. Policie situaci nezvládá. Trestnou činnost už přestává šetřit, dokonce i evidovat. Doba, kdy došlo k občasné loupeži, nebo drobné pouliční kriminalitě, je dávno pryč. Dnes mezi sebou soupeří gangy cizích národů, co bojují o vládu nad svým teritoriem a nejlépe celým městem. Nikdo nezná jejich jazyk, nikdo jim nerozumí. Ulice jsou zaplavené násilím a vraždami členů těchto skupin. Občas zemře i náhodný kolemjdoucí, bohužel. Nejčastěji se používá nůž. Je tichý. Ale velmi často noční tmu protrhnou výstřely z pistolí. Válka pokračuje a graduje. Temné ulice, kde jsou domy zatlučené prkny, nesvítí lampy a neexistuje žádný život, kromě zdrogovaných bytosti a prostitutek. Gangy si žijí svůj vlastní život, který existuje vedle toho našeho. My jsme už tady ovšem vedlejší. Počmárané zdi secesních domů, odpadky, pryč jsou květiny na oknech, vůně čerstvého pečiva, nebo kávy z kavárny na rohu. Roh se stal místem pravidelných střetů, kde končí území jednoho gangu a začíná teritorium druhého. Byla to krásná ulice, plná barev a života obyčejných lidí, kteří se znali jmény. Dnes nikdo nikoho nezdraví, lidé si zvykly nedívat se příliš kolem sebe. Nevšímat si násilí a rozhodně se do ničeho nepřimíchat. Skoro každá žena byla za posledních pět let několikrát znásilněná. Klopíme oči a nadáváme potichu. Život tady nemá žádnou hodnotu. Všude je cítit spáleniště. Ceny domů zde jsou nulové, neprodejné a navíc zničené. Auto už nemá nikdo. Vše si vzal oheň. Lidé už zde nevlastní vůbec nic. Gangy jsou zvyklé brát si cokoliv, co chtějí. Ze začátku se policie snažila aspoň něco málo řešit, dnes už na tak vysoké procento zločinu nemají ani lidi, ani rozpočet. Dřívější snaha o potlačování násilí je pryč. Válku policie prohrála ve chvíli, kdy ji došla munice. Nejsou peníze. Policisté odchází pryč. Už nechtějí vést boj proti větrným mlýnům a být za svoji práci ještě perzekuovaní vedením. Proti gangům nesmí zasahovat, naopak musí tvrdě likvidovat občasné snahy původních obyvatel o neposlušnost. Práce policie obnáší už jen každodenní válku v ulicích.

Stát musí platit obrovské peníze na sociální výdaje pro uprchlíky a platit pokuty za každého, kterého nepřijmou. Pojištovny už dávno nevyplácí škody na majetku a banky peníze prostě nepůjčují. Lidem nezbývá nic jiného, než žít na stejném místě, kde vyrůstali. Nemají šanci se odtam dostat. Soudy dávají zločincům směšné tresty, a pokud nejde o vraždu, tak kolikrát ani odsouzení nejsou vůbec. Kapacita věznic je překročená a další se už nestaví. Není z čeho.

Člověk se cítí bezpečně už jen v nedaleké továrně. Budovy hlídá bezpečnostní agentura, která je složená z bývalých vojáků a policistů. Manažerům  se vyplatí investovat peníze do zabezpečení hal. Dávno nedochází ke krádežím a násilí uvnitř firem.  Pracovní doba už je jediný čas ze dne, kdy se nemusíme kolem sebe otáčet a bát se o život. Nakonec jsme za to rádi. Premiér vlády si sice neumí poradit s vedením země, ale ve všech svých firmách má bezpečí. Navíc máme pravidelný plat a prémie.

Přitom vše začalo tak nějak hezky. Pomáhali jsme lidem ze zemí, kde probíhala válka. Lidem se pomáhat má. Je to naše hodnota vyspělého světa. V TV jsme každý den viděli záběry topících se obětí. Bylo to smutné. Mnoho mladých studentů se zajímalo o to, jak jim pomoci a pomáhali i tím, že organizovali různé akce na jejich záchranu. Život uprchlíka byl najednou i našim životem. Přicházelo jich pár. Většinou byli pokorní a tichý. Vděční za naši pomoc a my to dělali rádi. Asi jsme jim to i dlužili. Přeci jen jsme jejich země kolonizovali a navíc tady je práce pro všechny a všeho nadbytek. Většina se v tichosti zapojila do našeho života. Přicházeli další a další. Lidi už kolem nadávali, že naše země není nafukovací a že by rozdávání mělo skončit. Pro nás tohle bylo nepřijatelné a fašistické. Nemůže přeci ty chudáky poslat zpět. Naše společnost se aspoň trošku změní. Bude veselejší, obohacená o cizí kulturu a jiný život. Mnoho aktivistů dělalo o této nové společnosti přednášky. Různé happeningy a festivaly. Děti se učili hrát si s těmi cizími dětmi. Demonstrovalo se za jejich právo a náboženství. Stát jim umožnil, aby si žili podle svých zvyků a pravidel. Tvořili jsme společný sen o jednom domě, kde budeme všichni žít a už nikdo nikdy nezažije válku, strach a chudobu.

Přeci jen jsme silná země a tohle musíme zvládnout. Že to občas někde zaskřípalo a nešlo to podle představ, asi to bylo možné očekávat. Vždy se ale našel politik, který veřejnost uklidnil. Připojili se i oblíbení herci a zpěváci. Zvládneme to! Bylo cítit z každého jejich slova. Pod povrchem začalo něco bublat, ale to jsme se pořád ještě usmívali. Bublala tam nenávist proti nám. Chtěli víc našeho života, a abychom my se přizpůsobili jim. Prvotní násilnosti jsme chápali, že jde o dlouhodobou nudu při integraci a čekání na práci. Rozhodně to nebylo nic osobního proti naší společnosti. Politici měli dávno starosti se svým podnikáním v politice, než s politikou samotnou. Zažili jsme první atentáty, výbuchy, zabíjení. Ulice našich měst se začali barvit krví, jako kdyby zde byla válka. Televize byla plná mnohokulturních pořadů o tom, jak je naše společnost pokroková a integrace se daří. Přitom venku umírali lidé. Pokrokově milá tvář je plná krve obyčejných lidí. Naše vláda nás zradila a už nevěříme jejich řečem, že se nesmíme nechat zastrašit, že nám nikdo nevnutí strach. My už ho máme. Umlčeli v tichosti všechny ty fašisty, kteří nás varovali. Dnes jsme fašisti my všichni. Už je to ale jedno. Je pozdě…

Tady příběh o budoucnosti, která k nám přichází, končí. Nebude totiž už žádná budoucnost.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *