Střet generací.

 

V poslední době mám pocit, že se demonstruje a bojuje za práva, víru, pohlaví a hezčí počasí. Je asi dobře, že mladí lidé hledí kolem sebe a ozývají se. Nesmí se ale demonstrovat za tradiční hodnoty. To by byl fašismus.  Od listopadu 89 naši studenti nějak získali pocit, že jsou to právě oni, kdo má měnit společnost. Nutit ji svůj pohled na život a rozhodovat, kam se má ubírat. Mluvit  o tom, kdo je hlupák a kdo naopak morální ikona. Jenže už v tom roce 89 studenti plnili roli pěšáků na šachovnici budoucí politiky. Obětních beránků, kteří šli na porážku , pod obušky pohotovostního pluku, v dávno připravovaném divadle. Pár jich za to získalo vliv. Většina už se po několika letech styděla, že u toho byli. Dnes lituje většina z tehdejších účastníků demonstraci, že v zimě stáli na náměstí a cinkalo klíči.

Je pochopitelné, že roli pěšáků nejlíp plní mladí lidé. Nahromaděná energie, otevřený svět před sebou, idealismus, to k mládí holt patří. Touha být potřebný a něco udělat. Lehce manipulovatelný dav. Dělníci už v tomto nefungují. Mají jiné starosti. Učiliště mizí a dnes jsme ve fázi, kdy je nadbytek studentů vůči řemeslům. Nemá cenu si nalhávat, že by před třiceti lety většina dnešních studentů neskončila právě na těch učilištích a jejich budoucí život by nabral jiný, a zřejmě i lepší směr. Bohužel dnešní soukromé školy a mnoho pavěd, chrlí masu lidí, kteří mají naučeno být intelektuály, ale ne být inteligentní. Liberální a rádoby svobodné prostředí poskytuje možnost vlastní realizace na poli aktivismu. Pokud tedy ovšem bojujete za ty správné myšlenky, které povětšinou sdílí i vedení vaší radnice.  Můžete tak v klidu blokovat nahlášené demonstrace, lehat si s kolem na chodník, uzavřít centrum města a udělat si piknik na silnici. Rovněž není problém pomalovat si tělo hesly a vyrazit polonahý do kostela. Můžete uprostřed davu a za ochrany policie, úplně v klidu přát policistům smrt upálením. Vystavit červenou kartu výsledku demokratické volby. Dobré je mít u sebe fotografa, kameramana, protože co není na sociální síti i s obrazem, jako by se nestalo a bylo by po aktivismu.  Dokážete si představit v sedmdesátých letech vystavení červené karty Husákovi? Esenbákům vyhrožovat upálením?  Je asi rozdíl protestovat tehdy a dnes.

 Dnes se k vám připojí i nějaký politik, protože i on potřebuje podporu mladých lidí. Samozřejmě může i přispět nějakou korunou na váš aktivismus a může se tvářit, že je jedním z vás. Vzpomeňte si na punkovou image jednoho z kandidátů na prezidenta a kolik mladých ochotně nosilo barevnou placku na školním batohu.  Ve studentech je přeci ta velká síla. To pochopil nejeden mecenáš levicových stran. Proto není problém získat poslanecký mandát jen díky sociální síti. Nejlepší je, když kandiduje přímo ten, který tento druh studentů vychoval. Mladí lidé chtějí přece změnu a strašně moc jim vadí obraz politika, který praská ve švech svého obleku, i když se honosí liberálně levicovou myšlenkou. Doba dozvuku politiky z devadesátých let je pryč. Mnoho věrných voličů KSČ a jejich  light verzí je pryč. Pro dnešní neoliberální mládež, jsou i tyto staří a překabátění komunisté, prostě za fašisty.  Vadí kapitalisté, to jsou taky fašisti. Bohužel si neuvědomují, že to byla politika devadesátých let, která jim dovolila zadarmo vystudovat.  Aktivismus dnešních studentů je jen generační střet. Boj proti starému světu. Světu, kterému nerozumí. Ale udělejme si cestu časem zpět.

Moji rodiče patřili k brněnským Batlesům. Dlouhé vlasy, rocková hudba a snaha odlišit se. Naprostý protipól vůči generaci svých rodičů. Problémy ve školách, v zaměstnání, běžně je vyhazovali řidiči z MHD. Problémy doma. Babička dokonce mého otce, kvůli tomu, že se nechtěl ostříhat, vyhodila z domu. Až tak moc to bylo pro předválečnou generaci nepřijatelné.  Svým způsobem to byli rebelové bez příčiny, ze kterých společnost udělal naprosté vyvrhele. Naši rodiče se narodili po válce. Tenkrát nebylo nic. Přišlo komunistické temno a jediná revolta proti společnosti byla hudba a provokování okolí. Jeden z těchto batlesů mě říkal, že občas i hajlovali, protože to ty důchodce vždycky strašně naštvalo. Svět se měnil. Ženský nosily minisukně, krátké vlasy, make up. Poslouchal se rock and roll. Pro předchozí generaci to bylo neuvěřitelné. Šedesátá léta  byla zřejmě zlomová na celém světě.  Nikdy dříve se společnost tak náhle a rychle nezměnila.

Ovšem i tahle generace rebelů nakonec zakotvila ve tradičním životě. Práce, rodina, děti. V podstatě stejný rytmus, jako jejich rodiče. Dlouhé vlasy nakonec nebyla taková pohroma a rocková muzika časem byla taky vzata na milost.  Přesto, že mládí našich rodičů bylo divoké, nikdy si nepřestali vážit svých rodičů i prarodičů. Smířili se. Dalo by se říct, že hodnotový systém byl zachován. V tomto  duchu vychovali i nás.

Konec osmdesátých let přinesl pád komunismu. Už předtím jsem psal o pouliční revoltě. Vzniku vlny skinheads a punks. Vzajemných rvaček a explozi násilí.  Rodiče nás nechápali a my zase je. Zestárli jsme. Dokážeme svoje bývalé nepřátele tolerovat, mnohdy respektovat. Užili a přežili jsme hodně. Přišla doba možností. Vydělávat peníze, zabezpečovat rodinu a kupovat věci. Hlavně ty, které nepotřebujeme. Mnoho lidí odešlo hledat možnosti do zahraničí. Byla šance něco vydělat a mít lepší život. Generace dětí před a po roce 2000, už se narodila do lepšího času. Vše je dostupné, dosažitelné a za pár korun. Svět se začal obracet. Dělník si může pořídit auto, jako manažer, ale na splátky. Můžete mít velký dům, na splátky. Vybavení, elektroniku i silikonové prsa. Na splátky.  City a láska k dětem a k hodnotám, přebil konzum a dosažitelnost života na splátky. Dnešní děti už neznají pocit zklamání, že něco nemůžou mít, nebo že existuje slovo NE. Svět se točí kolem nich a jejich potřeb. V průběhu let vznikl kult dítěte. Dítě je pro mnohé náboženství a náboženství se nesmí vzdorovat. Generace zbavená zodpovědnosti si chce logicky vydupat výhody a privilegia. Na požitky už mají přeci věk a na povinnosti jsou stále dětmi. Dost času tedy zabývat se jen svými pocity, pěstovat si empatii, ale pouze k sobě. Uzavření ve vlastním kinder vajíčku, kam nesmí přijít ten reálný život, který je tam venku.  Tomu světu totiž nerozumí, bojí se ho, a proto ho nenávidí. Chtějí ho změnit do vlastní podoby, aby vyhovoval jim. Tedy ti staří a nepotřební fašisti , by měli vydělávat peníze, které nám dají. Ve městech by měli být festivaly, duha a barevné deštníky nad hlavou. Vše ostatní je fašismus.  Zrušit by se mělo vše nepotřebné, jako jsou nemocnice, domovy důchodců a důchody vůbec. Proč živit fašisty, že?  Podporovat školy, které vychovají další aktivisty a ostatní zrušit.

No a tak by šlo ironicky pokračovat. Nicméně i generace těchto aktivistů jednoho dne zestárne. Dokončí školy a reálný život jim ukáže svoji tvář.  Poznají poprvé pocit zklamání a význam slova NE. Budou hluboce vzdělaní, ale nebudou nic umět. Uplatnění budou mít hlavně ti z nich, kteří studovali psychologii. Ostatní totiž zjistí, že jsou na světe tak potřební a důležití, jako genderová studia s muzikologii dohromady a naplní ordinace u psychologů. Po tomto společenském experimentu se snad příští generace vrátí ke starým hodnotám a životu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *