O násilí

 

Nedávno se na mne obrátila studentka z Fakulty filozofický věd se žádostí, že pracuje na výzkumu násilí 90 tých let, kde skinheads sehráli velkou roli a jestli by se mnou mohla udělat rozhovor. Slušně požádala a já nemám ve zvyku být neslušný. Souhlasil jsem. Mezitím jsem přemýšlel, co vlastně na násilí, atˇuž je motivováno jakkoliv, může být vůbec zajímavé.  A co vůbec může stát někomu za to, aby to nějak hlouběji zkoumal. Ale přeci jen.

Různě už jsem psal o tom, že začátek let devadesátých,  bylo celkem chaotické období.  Lidé v chaosu většinou na tuhle nezvyklou zkušenost reagují násilím. Bylo plno demonstrací, politické třenice, protože už se politicky třenit najednou mohlo, vznik mnoha subkultur, divoké podnikání, nezaměstnanost, vztek a všude dostupná rozbuška pro temné nálady – alkohol. Svoboda, paradoxně sebou přinesla vlnu násilí. Tím by vlastně mohl výzkum klidně skončit. Jenže možná má vše mnohem hlubší kořen. Tím je lidská povaha. Násilí hluboko v nás. Genetická výbava, informace, základní pud. Stejná potřeba, jako jíst , nebo se rozmnožovat. Tak půjdeme na začátek.

Náš samotný příchod na tento svět opravdu není romantická operetka, ale řekl bych celkem solidní symfonie bolesti, krve, slz a násilí. Dámy to tak jistě nevnímají. Nejspíš chtějí mít vše už za sebou. Většina chlapů bude semnou souhlasit, že tohle představení s námi celkem zacvičí a to už za sebou nějakou tu solidní rvačku máme. Takže porod do nás už nějak zakóduje, že se holt musíme z těch porodních cest, dostat ven a je nám asi jedno, kolik krve a bolesti to bude stát. My si ale jdeme za svým cílem. Dereme se, rveme se, kolem je křik a pak nás nakonec ještě pochválí, celý život milují  a jsou za to dokonce vděční. Pravda, trochu jsem to nadnesl, ale přemýšlet o tom takto chvíli můžeme.

Dětství bylo pro většinu z nás jeden nekonečný boj o bábovku a o svoje místo na pískovišti.  Tohle občas vidím i u naší dcery. Ráda si zabojuje a nemá pocit, že je něco špatně. Dětská společnost je vůbec svět sám o sobě. Děti umí být hodně přímočaré a tím někdy i kruté. To určitě potvrdí každý, kdo se trochu odlišoval. Stačilo mít brýle, být tlustý, zrzavý, malý nebo naopak příliš velký. Děti jsou na tyhle rozdíly všímavé. Možná se jen najde důvod, proč začít s někým bojovat.  Nemusí se zdlouhavě hledat příčina  k tomu, aby se začalo bojovat proti klukům z vedlejší ulice.  Moc dobře si ještě pamatuji konec 80 tých let, kdy se skoro pokaždé porvali starší kluci jen proto, že byli z jiné čtvrti. My se taky nebavili se školáky z jiných škol. Při společných závodech, chtěl každý porazit ty ostatní školy. Nevím, prostě nějaká příslušnost k něčemu, k někomu, to se ctilo a jiní se nepřijímali. Další pravidlo bylo, že se nikdy nežalovalo. Facka v našem světě patřila zase jen do našeho světa. Pravdou je, že jsme pak společně se soupeřem vzdorovali vyslýchajícím učitelům. Protože my byli žáci a oni byli jiní, staří a navíc učitelé. Fuj. Nic, mlčelo se.  Ale je fakt, že tohle naše drobné, dětské násilí nikdo nebral nijak vážně . Prostě z toho ty děcka vyrostou. Ano vyrosteme, ale do života nám to dalo přeci jen trochu víc. Hrdost – protože jsme nezradili ostatní, nežalovali a byli pyšní, že jsme. Odvahu – postavit se staršímu, jít proti přesile.  Čest – nechat se zfackovat, ale nikdy neustoupit a nezradit kamaráda. Vzdor – když nás chytili, tak se prostě mlčelo a stálo za svým. Respekt – ke starším, chápat pravidla hierarchie společnosti. V neposlední řadě tu bylo násilí – umět se porvat za to svoje a hlavně za sebe. Pionýr byl fajn, ale ulice je prostě ulice. Teda aspoň pro mne to bylo víc.

Možná díky těmto prvním rvačkám je naše generace průbojná. Mnoho z nás jsou úspěšní ve svých oborech. Vedou firmy, něco vybudovali. Jistě, násilí vám úspěch nezaručí, ale rána na solar vás perfektně naučí zatnout zuby ve chvíli, kdy se zrovna nedaří a vy nesmíte dát najevo, že se nedaří.  Z ulice,  jste zvyknutý neustupovat  a když je potřeba, tak jít do útoku. Tohle vás žádná vysoká škola manažerská nenaučí.  Ale zpět do minulosti.

Pamatuji si, že v naší čtvrti bylo pár hospod. Staré, umakartové a socialisticky bezpohlavní pivnice, podle jednoho střihu. V nich  štamgasti, kteří tam chodili každý den. K nim se pomalu připojovali starší kluci, až se postupem let v ty stejné štamgasty proměnili. Hospoda tenkrát byla čistě dělnická záležitost. Žádné součastné rádoby pivnice s vousatými intelektuály. Takový se putykám vyhýbali obloukem. Nešlo tam potkat ani moc ženských, pokud to nebyly vrchní .  Tyhle dámy měly sakra respekt. Pokud hospodská strkanice neskončila v pravý čas, tak takové matce výčepu stačilo zařvat, že nikomu už nenatočí a byl klid, jak v hrobě.  V naši staré skinheadské hospodě se strhla rvačka jednou. Boženka zařvala a drsní skini byli zase jen ty malé děcka ve škole.  Nicméně každý štamgast si svoji hospodu hlídal  a pokud došel někdo cizí a někoho z místních neznal, tak po druhém pivu byl vyhozen. Tak fungoval starý svět. Naše čtvrt, naše hospoda, na naší ulici. Faktem je, že většina těch lidí ve své čtvrti žila a nesnažila se ji opouštět. Proto se rvali jedni proti druhým. Možná to ale bylo hlavně jen zpestření,  jinak nudného života v socialistickém Ráji restaurací a jídelen.

První vážnější nepřátelé vznikali díky tomu, že já poslouchal metal a jiní Depeche Mode. Ze zpětného pohledu byli „ depešáci“ asi fakt jen Československý fenomén. Kdo tohle zažil , tak ví. Jenže my milovali kytarový nářez, brutální rychlost bicích a oni jemné, umělé tóny syntetizátorů. Obrácené kříže a lebky, proti načesaným kostkám na hlavě a uhlazeným černým oblečkům. No to už snad je důvod na pořádnou válku, ne?  Taky pár rvaček proběhlo, asi to teda bylo nějak vyrovnaný .. ale stejně prostě ten metal byl lepší , o tom žádná.  Před revoluční doba pak ještě přinesla punk. Ten byl fakt extrém. Proti těm nešel nikdo, protože předrevoluční pankáč byl prostě největší frajer. Začalo se chodit na hokej, tam už bylo jedno, kdo z jaké části města je. Tam šlo o to nenávidět Litvínov a Spartu a pak hned rozhodčího.  Všichni byli prostě nepřátelé a Kometa byla nejlepší. Tam jsem viděl poprvé větší počet příslušníků SNB. Jejich antony a odhodlání seřezat všechny a všechno. Málokdo si proti nim dovolil něco říct, ale tak nějak je nenáviděli úplně všichni.  Občas i přesto proběhla snaha dostat se k fanouškům soupeře a ukázat jim, že tohle je Brno. No jo, jenže i těch pár dědků, jako ochranka u mělo rány rozdat a moc neváhali.  Nás pár vyvrhelů ze školy, kdy od sedmé třídy bylo celkem jedno, kdo z jaké třídy je,  se začalo scházet spolu. Poslouchala se muzika v parku a tajně se zkoušeli cigarety. Občas jsme se zasmáli pionýrům  a když jsme  podpálili pár lampionů v průvodě, tak nás esenbé v civilu celkem slušně prohnali  s pendrekem v ruce.  Ve čtrnácti letech jsem poprvé ochutnal kapotu esenbáckého auta a měl možnost si prohlídnou písmena VB fakt hodně z blízka. To jsem opravdu asi poprvé měl strach.  Zfackovali nás všechny. Dětství asi tím definitivně skončilo a já se poprvé stál jedním ze závadové mládeže.  Začal jsem přemýšlet o tom, že fakt nemusím dopadnout úplně nejlíp. Pořád nám vyhrožovali pasťákem,  a že skončíme v kriminálech.  Pořád mluvili o tom, že by nás měli seřezat a že v kriminále nás zabijou. Pak naštěstí celý ten režim padnul. Státní násilí ustoupilo.

Přišla epocha Pravda a lásky. Paradoxně přišla vůbec ta nenásilnější pouliční kapitola. Začali jsme tím, že jsme rozbili okna u místní organizace KSČ a v klidu odešli. Nikdo nás ani nehonil. Přestalo to být zábavný. Hodně velký pocit strachu přinesla hned havlova amnestie. Vykradené obchody, přepadení, násilí všude kolem , protože ten propuštěný komparz chtěl jít rychle zpět a lidi se báli chodit po setmění  ven. Do toho mne nenapadlo nic lepšího, než se ostříhat dohola a rázem jsem zjistil, kolik nepřátel můžu mít. Vytvořila se místní banda skinheadů z celého města a začal kolotoč násilí. Holá hlava, bomber, martensky , to byl rázem magnet na hodně žhavé chvíle. Několikrát se mně vyplatilo, že jsem jako dítě hrál na schovávanou. Uměl se udělat neviditelným. Někam zmizet, když už toho bylo moc. Bojoval každý, protože každý měl tu svoji pravdu a tu pravdu sdílelo několik jeho kámošů a jiná pravda se neuznávala. A naše pravda musela rozbít tu jejich pravdu, jinak by ta jejich pravda zbila nás. Každý měl svoji uniformu a někdo ji měl tím, že měl jinou barvu kůže.  Nedáš dostaneš , bylo pravidlo už od doby u houpaček.  Stát ve třech proti dvaceti cikánům a necouvnout, to bylo přesně ten okamžik, když nám chtěli starší kluci vzít kopačák. Všechno byla pořád ta stejná hra. Jen se změnilo hřiště.

Později si  až člověk uvědomí, jak moc tenká je nit, která může prasknout a už se nikdy nenaváže. Respektive zůstane na ní suk, který vás bude dřít po celý život.  Ze hry se velmi rychle může stát boj o vlastní život, když průtok divoké krve přeruší třeba nůž. Pouta na rukou a nevrlý výraz soudce taky není nic, co by člověk chtěl v životě vidět. Bohužel násilí je hluboce v nás. Je přirozené. Můžeme se sebevíc snažit porazit přírodu a může se nám to i dařit, ale něco holt neporazíme nikdy. Samozřejmě se čas od času objeví pokusy, jak násilí z lidí dostat. Vězení však rozhodně neřeší nic. Vědci, znalci, výzkumníci s tímto neudělají nic. Násilí občas je krajní řešení. Násilník rozumí zas jen násilí, ale musí být mnohem surovější, než jaký chtěl použít proti vám. Bez násilí by byl svět v neustálém konfliktu. Násilí dost často zabrání mnohem většímu násilí. Násilí bude zřejmě i dost sexy. Mnoho žen miluje silné a rvavé muže. Fanynky bojových sportů jsou toho důkazem. Holky vždy nejvíc milovaly toho nejsilnějšího a nejdrsnějšího z party.  Zdá se, že dnes mají holky pocit bezpečí, protože spousta dnešních kluků by nemělo šanci si s námi kopat ani tenkrát do míče. Násilí upevní vztahy, vyjasní pozice a ukáže místo ve smečce. Můžete se s cizím chlápkem opít a budete od toho večera kámoši.  Kdykoliv se potkáte, dáte si panáka a budete mluvit o tom, jak jste se naposledy zmatlali. Je to fajn. Ale taky se můžete dostat do konfliktu s  nějakou bandou frajerů,  a když vám ve rvačce cizí chlápek pomůže.. pak je to sakra přátelství navždy.

Jsme další generace, která nezažila nikdy válku. Věřím, že mladý kluky na frontě mnoho věcí změnilo. Ze slušných lidí se stanou bestie a už nikdy nebudou v pořádku. Možná hledáme nepřítele, možná nám chybí právě ta válka. Divoké léta jsou pryč  člověk by se měl uklidnit. Svoji válku by měl proměnit v boji o vlastní rodinu. Měl by chtít, aby jeho děti měli jinou zábavu, než se prát mezi sebou. Jenže jak víme, … tlustý, malý, brýlatý děti se rodí pořád. Ale dost možná se energie našeho mládí s dávkou adrenalinu vybíjela na ulicích právě proto, že nikdo z nás od rodičů tehdy nedostal nadupaný BMW.

Jo … a sex je taky fajn. Příjemný a voňavý zážitek…to jo.. No ale už jste zkusili rozbít nějakýmu šmejdovi pořádně hubu?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *