Rozhovor pro web deliandiver.org

Není dnes subkultura skinheads už jen přežitkem, má i dnes nějaké nové či životaschopné prvky, co to znamená být skinheadem v roce 2018?

Být skinhead je pro mne životní styl. Rozhodně to není způsob, jak se politicky prezentovat, nebo fungovat jako politické hnutí. Možná díky neinformovanosti z počátku těch devadesátých let, si mnoho lidí myslí, že skinhead musí být pouze rasista, fašista a pouliční rváč. Je to prostě subkultura, která má svoje pravidla a bud někomu vyhovuje, nebo ne. Dnes je to hlavně o přátelství, které přetrvalo mezi lidmi i třicet let. Přežitkem může být i punk, metal, nebo hip hop. Asi bude vždy záležet na úhlu pohledu na konkrétní subkulturu. Rozhodně jsou tady skinheads od konce šedesátých let, takže asi to nějakou důležitost pro mnohé má. Možná je právě ale dobře, že skins scéna žádné nové prvky nemá a zůstává stále stejná. Jinak o současném dění na skinheadské scéně se můžete dočíst na webu bsklan.com.

 

 

Co jste zažil nejsilnějšího při vašich koncertech s Randall Gruppe? Vím, že jste z koncertů psal i reportáže, neplánoval jste je někdy vydat jako součást své knihy?

Těch zážitků bylo opravdu hodně. Vždy v tom figurovala hlavně policie a novináři. Tím, že jsme se k ničemu nehlásili, tak se nás snažili do nějaké škatule nacpat. Skoro každý koncert byl za silné asistence policie. V Praze byla nahlášená i bomba. Jednou se mě dokonce podařilo přesunout koncert z jednoho klubu do jiného, během večera  díky zájmu kriminálky. Byla to nekonečná hra na policajty a darebáky, která nás celkem bavila. Občas se nás snažila Antifa zastrašovat, majitelům klubů vyhrožovat. Slovenská tajná služba, tak moc monitorovala našeho zpěváka, že si myslel, že jde právě o Antifu. Skončilo to rvačkou a následným zadržením na policii. A protože šlo o agenty v utajení, tak nakonec z toho nebylo vůbec nic. Nakonec jsme se dostali do situace, kdy jsme pro jednu stranu byli nacisti a pro druhou zase levičáci. Hloupost je holt všude stejná.

Ano, psal jsem Randall story po každém koncertě a bylo jich mnoho. Nejhorší na nich bylo, že se to fakt všechno událo a nic jsem si nevymyslel. Nevím, jestli by to vydalo na knihu, ale dnes už by to nebylo aktuální čtení. Vlastně mne ani nenapadlo, že by se to mohlo vydat.

 

Vydal jste osobně už nějaké knihy, přiblížil byste je čtenářům?

Knihu jsem žádnou nevydal, i když přiznám, že jednu mám už pár let rozepsanou. Je to o mém uvěznění a celé té kauze. Bohužel jsem se v životě ještě nestihl začít nudit, takže jsem ji nestačil úplně dopsat. Nevím, jestli bych to vydal jako knihu. Možná časem umístím pár kapitol na můj osobní web martinkorec.cz a uvidím, jaký bude ohlas. Na tom webu najdete můj blog, kde píšu názory a postřehy na život kolem nás.

 

Jak jste se dostal k tetování, znáte symboliku kriminálnických tatooes?

Už v dětství jsem hodně kreslil. Oba moji rodiče celkem obstojně malovali. Právě ve vazbě jsem se ke kreslení vrátil a snažil se zdokonalovat. Jak vidno lze i ten horší čas v životě nějak pozitivně využit. Možná jsem se i díky kreslení ve vazbě nezbláznil. No a mezitím si můj kamarád v Brně otevřel jedno z prvních tetovacích studií a nabídl mě práci. Zůstal jsem u ní dodnes.

O kriminalnickou mytologii v tetování jsem se nikdy nezajímal, i když se mě libí ty staré vězeňské tetování. Mají totiž svoji atmosféru, která nepodléhá dnešní módě.

 

Co jste tetoval za svou kariéru nejzajímavějšího, máte s tetováním i nějakou zvláštní příhodu?

Tetoval jsem už hlavy, krky, obličeje, uši, rty..asi všechny části těla a asi všechny možný styly a témata. Poznal jsem mnoho lidí a vyslechl tisíce příběhů a osudů. Nic moc mne už asi nepřekvapí, ale občas se ke zvoleným motivům váže i nějaký příběh. Dost silný okamžik byl, když jsem tetoval mamince portrét mrtvého syna. Nebyl mu ani rok, když ho o něco starší bráška v postýlce zapálil. Hrozná tragedie a pokaždé, když jsem se na fotku toho kloučka podíval, tak mě přeběhl mráz po zádech. Tetoval jsem portrét dědy, který se zjevoval klukovi, když jako malé dítě ležel v nemocnici, se zápalem mozkových blan a vypadalo to, že to nepřežije. Jeho děda už byl v té době ale mrtvý. Tetoval jsem kluka s holkou. Po měsíci přišel kluk a požádal mne, jestli bych mu nemohl dát ten motiv, který jsem jeho přítelkyni dělal. Zabil ji na motorce. Holce nebylo ani dvacet… Bohužel, někdy ty nejsilnější zážitky jsou spojeny se smrti.

 

Jaké jsou vaše oblíbené knihy?

Knih jsem v životě přečetl mnoho. Mám rád určité autory. Třeba Kinga, Remarque, Poe, Hemingway. Knihy, jako Mechanický pomeranč, 1984, Jitro kouzelníků, ale třeba i Malého prince, jsem četl několikrát.  Mám rád skutečné příběhy, jako bylo Degrellovo Tažení v Rusku, Zatím dobrý o bratrech Mašínech, I pod oblohou je peklo od Milo Komínka. Jeden čas jsem četl příběhy sériových vrahů a jejich psychologii. Mnoho knih o druhé světové válce, o zločinech komunismu, ale samozřejmě i o umění. Bylo by toho opravdu hodně. Bohužel v posledních pár letech na čtení moc času nemám.

 

Vím, že jste brněnský patriot a Brno je proslulé svými figurkami, koho z těchto lokálních „figurek“ nebo i Figur považujete za zajímavého?

V Brně žiji celý život, takže tady znám mnoho lidí. Nevím, koho myslíte konkrétně tou lokální figurou, ale určitě je zajímavý a inspirativní každý, kdo žije svůj život na plno. Umí se pod svoji práci podepsat a něco dokázali.  Takových lidí si vždy budu vážit a věřím, že je najdete v každém městě.

 

Chtěl byste napsat na závěr ještě něco, co nemělo šanci v rozhovoru zaznít? Zde je prostor.

Těžko si položím sám sobě otázku. Vy se ptáte a já rád odpovím. Každopádně děkuji za váš zájem a děkuji každému, kdo si našel čas tento rozhovor dočíst až sem. Přeji vám mnoho pozitivní odezvy na vaši práci. Uchovejte si svoji hrdost a třeba se někdy potkáme na našem koncertě, nebo prohodíme pár slov u zvuku tetovacích strojku. Hodně štěstí všem. Martin Korec.

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *