Narodil jsem se v dubnu roku 1976 do rodiny takzvaných mániček. V Brně se jim říkalo „ batlesy“. Rodiče v té době byli, tak trochu rebelové bez příčiny. Dlouhé vlasy, rocková hudba, občas rvačka se svazáky. V komunistickém marasmu se tak snažili žít svobodně, aspoň ve svých snech. Přineslo jim to jen problémy v budoucím životě a já jsem na ně za to všechno patřičně hrdý. Nikdy totiž nezabředli do stigmatu doby a nestali se proudícím stádem. Možná díky tomu jsem se i já v brzkém věku začal zajímat o život kolem. Vnímal jsem svět naivitou dětských očí a někdy se i špatně optal. Hlavně teda ve škole. Zanechali ve mne kus té jejich potlačené svobody, rebelantství a lásku k hudbě. Především k té „špatné“ hudbě. Oni měli Rolling Stones, Doors, Pink Floyd, Plastiky, Kryla a Třešńáka a já o pár let později zahraniční metal, Debustrol, Root, Zonu A, HNF, Šanov, Exploited a Sex Pistols. Možná paradox může se zdát, ale pro mě prostě jen pochopitelná souvislost. Nikdy nezapomenu večerní poslouchání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Jejich rušení bylo ponuré a přitom pro mne hrozně vzrušující. Potichu puštěný Kryl, první samizdaty a letáky na podporu Petra Cibulky. Televizní zprávy chrlí budování socialismu, plány na další pětiletku. Došlo k drobné závadě v Černobylu. Venku šedivé ulice, mlčící lidi a večer zahuhlaná kazeta Válečného území. Ve třinácti poprvé obličejem na kapotě škodovky s velkým nápisem VB. Servané nášivky oblíbených kapel a výhrůžky pasťákem. Rok 88 v srpnu přinesl skutečné setkání s režimem. S kámošem jen tak na procházce městem. Bylo to dvacet let od okupace v roce 68. V každé ulici policajti s bílými obuchy, antony, napětí a strach. Na náměstí jsem viděl jejich útok proti malé skupince lidí s transparentem. Kroužení esenbáckých aut a za námi čtveřice zelených uniforem a tajní kolem, co nás fotí…
O rok později už se začalo vše uvolňovat, až došlo k Listopadu. Zažil jsem poprvé semknutí celého národa. Nadšení lidí, neopakovatelná atmosféra. Jsem rád, že jsem to mohl zažít. Skutečná revoluce, mysleli jsme si. Přišla k nám zároveň, ale i jiná hudba. Objevil se Orlík. Kapela co nezpívala o satanech, nebo punkovém nihilismu. Najednou se začalo mluvit o národní hrdosti, která byla komunismem zašlapaná do bahna. O tom být silný, o cti. Oslovilo mě to. Netrvalo dlouho a byl ze mne skinhead. V podstatě mladé ucho nijak neprůbojné, ale beze strachu a hrdý na sebe. To už probíhala po republice spousta násilností vůči cikánům. Stejné rozhodnutí udělala v té době totiž spousta kluků snad ve všech městech po celé zemi. No občas to bylo hodně nebezpečný, ale nikdy jsme necouvali. Pár kluků to odneslo škaredými zraněními. O těch se nikdy moc nepsalo. Oběti přeci byli vždy jen ti ostatní. Porevoluční doba eskalovala. Násilí v ulicích byl běžný jev. Lidi hledali identitu, svoji cestu, možná i víru. Krom zákonů ulice se ovšem začali tvořit i zákony v parlamentu a člověk mohl lehce rozeznat, že se začíná krást ve velkém a ta naše země je pouze zdrojem levné pracovní síly, kdy politici jsou jedna ruka s gangstery. Začali se objevovat opět samizdaty, podzemní politika a policie opět začala plnit úlohu STB. Opět soudy s politickým podtextem. Opět pronásledování lidí. Vše v tichosti pod maskou svobody a demokracie. Sám jsem několikrát skončil u výslechu ohledně naší první kapely, samizdatů atd. Výhrůžky pasťákem střídají výhrůžky kriminálem. Poprvé jsem viděl, že je na mne založen spis. Věřím, že jako první už tam byla ta fotka ze srpna roku 88.
Rok 96 přinesl v mém životě zásadní obrat. Skončil jsem ve vyšetřovací vazbě. Původně obviněn z ublížení na zdraví, později ze dvou pokusů o vraždu. Tedy 12 – 15 let, nebo výjimečný trest. V roce 97 zproštěn viny a o rok později propuštěn. Víc se dočtete v In dubio pro reo. Bylo mi dvaadvacet let, stál jsem před věznicí, bez vyhlídek na budoucnost. Souhra osudu mi nabídla práci v tetovacím studiu, což mi vydrželo dodnes. Krom toho kreslím. Tužka, pastel, vodovka, olej, tempera. Hrál jsem v několika kapelách, většinou bass kytaru, nebo bicí. Asi před deseti lety mně učaroval muay thai, dnes už jen tak pro sebe boxuji. Píšu texty, pokouším se dělat hudbu, psát články. S úsměvem odmítám nálepku „ umělec“. Nejsem jím. Neberu drogy, nejsem alkoholik, nevedu promiskuitní život. Držím se svých zásad a neuhýbám z cesty. Nemůžu být umělec. Navíc dělám spoustu věcí a moc dobře vím, že nedělám žádnou pořádně. Jenže mě to všechno baví. Zkuste to taky. Kašlete na neúspěch. Dělejte to pro svůj pocit. Děkuji za Vaši návštěvu a hezky se tu bavte.
Závěrem bych chtěl napravit to, co jsem nikdy nestihl…
Poděkovat svým rodičům, že jsem odrazem jejich života a doufám, že i těch snů. Jejich život a postoje je dnes moje minulost i dnešek…
Pokud by snad měl někdo pocit, že čas přinesl zklidnění… kdepak… pořád hluboko ve mne je ten hrdý, neústupný a rvavý skinhead. Děkuji za to … tam někam do mraků…
