Svoboda…Slovo, které v nás vyvolá představu naprosté volnosti. Můžeme cítit ten chladivý vítr ve tváři. Vůně opojení, třeba i modré nebe s pomalu plujícími mraky. Jit bosý loukou a nikomu se nezpovídat.
V roce 89 jsem jako dospívající kluk zažil naprosté opojení touto svobodou. Byl podzim, ale měla ten měl všechny letní a zářivé barvy. Oproti létu 89, byl ten podzim mnohem krásnější. Lidé neskrývali svoji radost. Svoboda jim dovolila věřit a hlavně mít naději. Svobodně jsme si mysleli, že vše špatné už zmizelo, že tisíce klíčů zlo odcinkalo někam strašně moc daleko. Svoboda se stala skoro náboženstvím. Dnes se to možná může zdát, jako pateticky směšné a nejspíš to už i tak bude. Jenže tenkrát to bylo skutečně něco, co nešlo už později nikdy zažít.
Svoboda přinesla i spoustu nového. Nikdo už se nemusel se svým názorem tajit, nikdo už se nemusel otáčet. Hudba se směla pouštět i nahlas. Mohlo se klidně psát napříč na nalinkovaný papír. Svoboda vládla , a vládla všude. Měnila se v nerespektování pravidel. Stádo bitých najednou ztratilo bič a smělo se vše. Ve jménu svobody se najednou mohlo i zvracet na sochy. Smělo se pohrdat. Mohla se tiše vytratit úcta, protože jakákoliv námitka byla výrazem totality a nesvobody. Stádo neumělo se svojí svobodou existovat. Rozuteklo se.
V opojení svobodou se začalo pracovat na jejím postupném zpracování. Mnohoproudý dav svobodných občanů se musel zase pomalu začít tvarovat do stáda. Drobné zákazy, kterých si členové stáda nijak nevšímali. Občasná změna termínu, nějaké to napomenutí. Krácení svobody na úkor bezpečí. Zločin a násilí, jako daně za svobodu. Hlavně , že je přeci práce a v televizi estráda, která dá zapomenout na to, že nějaké to právo se zas trochu zkroutilo a jinde zas úplně popravilo. Ale můžeme si koupit dům a k tomu ojeté auto západní výroby. Ano, to všechno můžeme. Máme na to? Mávneme rukou, za to trocha toho otroctví dluhem přeci stojí. Navíc jsme už zvyknutý ohnout záda a prostě makat. Koneckonců jsme se svobodně rozhodli , že to tak chceme. Taky jsme se mohli svobodně zabít drogou. Svoboda drogou být může. Může být dogma, stejně jako stigma. Pomalu se stádo mění v tichý zástup. Svobodu jsme svobodně vyprodali a nyní zas jen mlčíme a nadáváme uvnitř sebe. Svoboda není pro každého. Je to stav mysli. I uprostřed jáchymovských lágrů žili lidi svobodnějšího ducha, než mnozí v dnešní státem, uznané svobodě. Svoboda kolem nás prostě neexistuje, bylo to jen pozlátko, které mělo odpoutat pozornost od věcí budoucích. Byl to krátký čas zářivých barev podzimu. Byla to ta vůně dálek, kterou jsme neznali. Svoboda je ve skutečnosti totiž zápach peněz a zář zlata. Není to ideál, pouze klam. Velikost svobody je velikost materiálního bohatství. A ne každý ze stáda může být bohatý.