Základ státu, slyšeli jsme asi každý tisíckrát za svůj život. Oblíbené téma, které dnes ustupuje do pozadí moderního světa. Někdy v roce 2006 jsem navštívil kamaráda ve Švédsku, žije tam už skoro dvacet let. Říkal tehdy, že tam se vztahy ani manželství moc nepěstuji. Je tam mnoho svobodných matek, protože jako svobodná matka, se všemi benefity a podporou, se má líp, než kdyby byla vdaná. Navíc se nemusí starat o žádného chlapa, pouze o své dítě. Může si žít nevázaně a o potřeby rodiny se postará stát. Říkal jsem si, že tohle není dobrá cesta. Ženy tam jsou pře emancipované. Mají prostě dítě a k tomu kamaráda na sex. Řekl bych, že podobný model už se pomalu zažívá i tady. Vdávat se, mít zodpovědnost k druhému, respekt k druhému, žít s jiným…A proč vlastně? Stačí dítě a upnout se na něj. Svobodná matka, to jsou i přídavky, sociální pomoc v nouzi, příspěvky na bydlení. Tak na co chlapa? Jenže co až jednoho dne děti odrostou? Přijde samota.
Platí to ovšem i z druhé strany. Spousta dospělých chlapů nemá tu odvahu přijmout fakt, že už dospělí jsou a navíc, …když mamka tak dobře vaří. Výhody a servis maminek je ideální styl. Když už žijí v partnerském vztahu, tak jako neženatý, který se může kdykoliv sbalit a odejít. Bez papírování, hádek a rozvodů. Většinou ale není nutnost mít děti .
Děti do našeho světa ale prostě patří. Taky jsme dostali svůj život a svoji šanci . Nikdy nebyla ta vhodná doba. Nikdy vlastně neexistuje ta vhodná doba na dítě. Ovšem děti se rodili během válek, rodili se po válkách, do nejistot a hladu. Rodili se do komunistického režimu, kde prostě nebyla svobodná vůle. Peněz taky nebude nikdy dostatek. Ano , dítě jsou výdaje. Ale pokud by se předchozí generace řídili našim součastným pohledem a hodnotami, asi tu dnes nejsme. Chybí nám prostě odvaha. Máme všeho dost a pořád si pořizujeme zbytečné věci. Nechceme se dělit. Budeme ale spokojení? Je pohodlí právě to naše pravé štěstí?
Uběhne pár let, život začne pomalu otáčet svůj směr ke stáří. Čeká to každého z nás. Zklidní nás to, unaví, usadí a uzavře do světa osamění. Přátelé budou pomalu odcházet. Budeme číst smuteční oznámení a jednoho dne si uvědomíme , že nemáme komu všechno, co jsme v kdy životě získali, budovali, šetřili, předat. Nepředáme nikomu ani to, co jsme se v životě naučili. Nebude komu říct o chybách, které jsme udělali . Odejde to všechno s námi. Budeme cítit jen ten chlad a vnitřní prázdnotu. Možná se budeme obvińovat za svoji zbabělost a nejspíš budeme závidět těm, které bude někdo držet za ruku v kruhu těch, kteří je miluji až se náše nit života dostane ke svému konci. Umírat, jako osamělý člověk, bezmocný a plný strachu, je hodně smutné. Žili jsme jako sobci a tak i z toho světa odejdeme. Sobecky a osamoceně.
Chlad ten už přichází z pokusu o změnu přirozenosti. To, že nechceme rodinu a nechceme děti, je to cesta proti podstatě našeho bytí. Vzdalujeme se přírodě, myslíme si, že ji porazíme, nebo ji můžeme aspoň ovládat. A tohle nikdy nemůže dopadnout dobře. Rodina je naše dědictví. Je to náš odkaz, který jsme zase my dostali od svých předků. Máme za něho bojovat, máme ho chránit. Hlavně ho zase máme předat dál. Ten příběh se nesmí přerušit. Rádi se podíváme na film o historii, kde se hovoří o cti. Líbí se nám hrdinství postav, jejich statečnost a bojovnost. Ve skutečnosti jsme přesně opační. Rádi budeme mluvit o odvaze, ale nemáme odvahu ani k tomu, abychom na svém stromě života přidali další větev. Ano mít rodinu je těžké. Kdo ji má, tak o ní bojuje každý den. Chrání ji a nechce dopustit, aby ji někdo ublížil. Buduje svůj svět, kde platí jeho pravidla. S dětmi prožívá znovu i svoje dětství. Přesto se stal dospělým. Rodina je přístav, kde vždy na vás někdo čeká. Místo, kde cítíte teplo a klid. Je to objetí, ruka která pohladí. A nic z toho nelze ničím nahradit. Rodina vás bude vždy chápat. Jediná hodnota, pro kterou má význam zemřít, aby rodina mohla žít.
Navíc je úplně jedno, jaký panuje politický režim. Ten současný rozhodně rodině nepřeje a nechce ji. Moderní svět už před dvaceti lety hlásal „ Nevaž se, odvaž se..“ . Cestuj, buduj kariéru a ničím se nenech spoutat. Kdo má dítě je skoro blázen. Hlavní je postavení a především peníze. Kdo tomu podlehl, toho je mě líto. Vážím si těch, kteří vychovali ze svých dětí slušné lidi. Těch, kterým rodina stále nabízí ten přístav a to třeba i přes všechny bouře, které zivot přináší. Vidím v jejich očích radost z toho, co dokázali. Jsem rád, že takový jsou stále kolem mne a jejich pořád stále dost. Rodina je totiž úplně jiné bohatství, než ty peníze. Je to diamant v bahně moderního věku.