Nedávno, když jsem viděl záběry nepokojů, které se valí západní Evropou, – všechno to demolovaní měst, rabování obchodů a boje s policii, mne vrátilo o mnoho let zpět. Přesněji do roku 1992, kdy policie zabila Rodneye Kinga a do ulic vyrazili davy černochů. Nešlo jen o protest, ale o násilí vůči bělochům. Dodnes mám před očima záběr, jak skupina černochů kope do řidiče, kterého vytáhla z auta. Tenkrát jsem si říkal, že tohle se v Evropě nemůže stát. U nás tolik černochů nežije a navíc máme armádu. USA jsem stále vnímal, jako vyspělou zemi, kde panuje absolutní svoboda projevu, i tedy svoboda po projevu. Je to jedna z velmocí, která udává směr od politiky, kultury až po celkový stav společnosti, což je pochopitelné. Díky svoji otrokářské minulosti a všemožné snaze ukazovat tu svoji lepší tvář, se stala ta jejich svoboda náboženstvím, které dnes vede celou zemi do jiného otroctví. Otroctví politické korektnosti a dvojího myšlení.
Evropští muži, kteří přežili frontu první světové války, stavěli a budovali znovu své země a všichni chtěli, co nejdříve zapomenout na hrůzy války a počítání mrtvých. V té době už Amerika znala mnoho etnických konfliktů. Rozdělené města na zóny podle rasové a náboženské příslušnosti. Evropa se snažila o udržení míru a urovnání národnostních konfliktů. Evropa se učila znovu žít v míru, i když přerozdělená do nových států.
Amerika byla v mnoha ohledech napřed před starým světem. Už v třicátých letech minulého století byl v Detroitu založen Nation of Islam. Sekta, která propagovala černošskou nadřazenost, antisemitismus a chtěla se separovat od zbytku společnosti. Členem této sekty byl i Malcom X, který je paradoxně dnes vykreslován, jako bojovník proti rasismu. Zavražděn byl vlastními členy. Věřím tomu, že z počátku šlo o okrajové hnutí, které nemělo žádný vliv na chod společnosti. Postupem času hnutí, i islám sám, začal nabírat na síle a to vše v době, kdy se v Evropě vůbec o islámu nemluvilo a mnoho Evropanů, ani nevědělo, že je to náboženství. V době, kdy se Evropa dostávala z trosek další války, tak Amerika už měla rozdělené města na zóny podle rasové a náboženské příslušnosti. Amerika byla nový svět a stále se rozvíjela, měla široce otevřenou náruč. Začal vznikat první multikulturní stát. Od směsi evropských národů, národů jižní Ameriky až po různé rasy. Nejspíš je přirozené, že každý se snažil žít mezi svými a vůči ostatním to přinášelo různé konflikty a problémy. Nutno ovšem dodat, že mnohdy situaci vyřešil fakt, že tamní policie nepotřebuje dlouze nikoho upozorňovat a rovnou střílí.
První podobná situace, kdy dnes vidíme napadající členy Antifa policii, bylo možné spatřit koncem šedesátých let v Americe během protiválečných demonstrací. Tehdy šlo o válku ve Vietnamu a protestovala první generace američanů, která světovou válku nezažila. Zatím co mnoho mladých Američanů bojovalo za svoji zemi proti komunismu. Zažívali hrůzy moderní války v džungli. Doma byli pro velkou část národa za vrahy a zločince. Většinu těchto odpůrců války bylo z řad levicových studentů, rasistických černochů z Black Panthers a asociálních hippies. Nepřipomíná to náhodou něco?
Zvláštní na tom bylo, že polovina Evropy v té době trpěla pod komunismem. Byli vraždění její obyvatelé v politických procesech. Přesto pro mnoho mladých Američanů v té době, byla myšlenka komunismu chápána , jako spásná idea. Ovšem pod zdánlivou maskou chaosu, bylo vše organizováno. Univerzita Berkeley už mnohem dřív vychovávala levicové studenty. V tom čase, vysoké školy vyráběli hlavně aktivisty, nikoliv vědce nebo lékaře. Mnoho z těchto studentů, se účastnilo protivládních aktivit. Snažili se změnit fungující systém a převrátit všechny hodnoty, na kterých společnost stála. Otcové pracovali, aby jejich děti mohli studovat a svobodně plivat na celou společnost. Samozřejmě, díky vzdělání, mohli pak ve svém díle pokračovat tím, že získali místa v úřadech, politických stranách, v založených neziskových organizacích, ale třeba i v kultuře a umění. Obyčejná práce, začala být k opovržení , vhodná tak pro cizince a hlupáky. Šedesátá léta, právě dnes nejvíc ovlivňují americkou přítomnost. Nedávné záběry nepokojů, kterých se společně se studenty, účastnili i jejich učitelé, dává jasně najevo, že se na situaci nic moc nemění.
Ovšem koncem těch šedesátých let , když se k nám blížili ruské tanky, my stále vzhlíželi k USA, jako k zemi svobody a prosperity. Nikdo netušil, že za velkou louží se chystá komunismus v light verzi, která až za několik let začne pomalu americkou společnost rozežírat zevnitř. Navíc se i pomalu začne přesunovat do Evropy. Že z boje za lidská práva se stane politicko – korektní diktatura, a která všem přeroste přes hlavu. Vzpomínám si, že krátce po našem sametovém vítězství reformních komunistů v roce 89, přijeli k nám na návštěvu kamarádi mých rodičů, kteří emigrovali do USA. Moje matka nadšená z příchozí svobody a pádu komunismu, byla jimi ujištovaná, že Amerika rozhodně není vzor, pro naší budoucí společnost. Že je tam spousta hloupých lidí bez vzdělání. Pouliční gangy, nebezpeční černoši, kteří rozhodně nehrají na ulici jazz a blues, ale prodávají drogy, přepadávají a do některých částí měst se vůbec nesmí chodit. Nechtěli jsme tenkrát věřit, že tak to skutečně je. Mluvili i o tom, že firmy musí přednostně přijímat černochy, že i filmy se natáčí podle jistých norem. Navenek, že si nikdo nedovolí nic říct a tváří se, že vše funguje jak má, ale spousta Američanů má na tohle vztek. Přiznali, že to už není Amerika, do které kdysi utekli, že tohle je komunismus, ze kterého utekli. Oba se nakonec vrátili zpět do České republiky. Dodnes vzpomínají a zároveň i nadávají.
Někdy v roce 1994 se v Brně objevil kluk, který vyrůstal v americkém Sacramentu, a to asi od svých čtyř let. Mluvil ještě celkem obstojně česky. Během jednoho víkendu nám taky vyprávěl o životě v USA. Že tam vše sice funguje, ale asi taky přeci jen jinak, než si tady myslíme. Amerika během osmdesátých let změnila svoji tvář. Vrcholila tam pozitivní diskriminace, která měla za následek mnoho problémů. Nesmělo se říct, že ten kdo vás oloupil byl černoch. Firmy přednostně nabízeli černochům práci a odmítali kvalifikované bílé Američany. Byl všeho nadbytek, že si lidi přestávali vážit věcí a bylo z čeho rozdávat. Spousta mladých Američanů je doživotně zatížena hypotékou. Většina obyčejných lidí od pondělí sháněla drogy na víkend a nezajímala se o svět kolem. Běžné vzdělání přestalo být důležité, hlavní jsou požitky. Bohaté části města se ještě víc uzavírala do zlatých klecí a ghetta se naopak zvětšovala. Střední třída ještě víc zhloupla. Podporovala se ženská emancipace a dívat se na ženu déle než pět vteřin už znamenalo sexuální harašení a možné právní postihy. Z černochů se stali Afroameričani. Dalo by se říct, že Amerika prošla také jakousi podivnou perestrojkou.
V těch letech byl přeci jen u nás a i ve zbytku Evropy pořád klid. Možná nebudu sám, kdo má takový zvláštní pocit, že v průběhu let k nám z té země svobody všechny tyhle negativní věci pomalu přicházejí. Znali jsme to pouze z filmů. Filmy jsou vůbec dobrý dokument doby. Rovněž třeba migrace na hranicích s Mexikem byla mnohem dřív, než první lodě s uprchlíky u pobřeží Itálie a Řecka. Kontrola utečeneckého tábora gangem a kriminalita v něm, Amerika už znala. Vše jakoby v USA začalo o několik let dřív a pomalu se to přesunulo do západní Evropy a my se snažíme rozhodně nezůstat pozadu.
Když jsem před deseti lety pobýval v Německu, tak jsem tenkrát taky viděl rozdělené město. Jedna část byla ruská, turecká, albanská, přicházeli první Afgánci … Připomínalo mě to právě ty staré filmy. Tím ale nechci tvrdit, že vše špatné musí k nám přijít z USA. Mnoho těch špatných věcí vytváříme sami a jiné si sem necháme přivést. Těžko říct, jaký směr nyní přijde s prezidentem Trumpem. Možná už v jeho zemi definitivně končí éra levicového liberalismu a přijde jiná, nová éra. Možná to bude kontrolovaná pravice, možná pokrokový konzervatismus. Jen ten život obyčejných lidí v Evropě i za oceánem bude mít podobu stále stejně vařícího kotle.