Po léta jsme drcení propagandou, která nás nutí milovat další řezníky našeho národa, aniž bychom se snažili hledat fakta, které trochu mění pohled na poslední dny války. Války, která ukončila jednu epochu Evropy a konec národní politiky. Idea národa se změnila navždy v ideu internacionalismu a nekonečného sebe obviňování. Rozdělení starého kontinentu a důsledky, které neseme do dnes.
Milerád bych připomněl, že naše země během okupace byla ukázkový protektorát, kdy během pár let Němci zlikvidovali svoje oponenty a život se vrátil do normálních kolejí. Samozřejmě pod vládou cizí mocnosti, které se nešlo postavit do otevřeného boje. Doba to byla tvrdá, ale tvrdí byli tenkrát i lidé. Klid v zemi, ale nebyl po vůli naší exilové vládě. Respektive se v zahraničí moc nelíbilo, že život zde plyne bez sebemenších problémů a že Češi si nějak na nového pána rychle zvykli. Nacismus je přeci světový nepřítel a nelze ho tolerovat. Není možné, aby se v protektorátní zemi chodilo do škol, fungovaly továrny, podporovala se kinematografie, hrálo divadlo a obyvatelé si dál žili svoje životy bez doteku války. Nebyl tu hlad. Válku jsme nepocítili. Tu jsme poznali až za amerického bombardování. Češi pracovali v Německu za běžné platy. Myslím, že tohle všechno byli hlavní důvody, proč došlo k atentátu na Heydricha. Všechna čest, pro české parašutisty to musela být velká dávka odvahy. Zřejmě i počítali s tím, že živí z toho nevyváznou a přesto tuhle oběť podstoupili. Určitě byli hnáni svým idealismem a v dobré víře. Jenže v Anglii bylo vše jasné, co tento akt hrdinství bude znamenat hlavně pro místní obyvatelstvo. Že Němci rozjedou teror, který přesně tady měl už dávno být. Že zavraždění Hitlerova oblíbence, bude znamenat vyvraždění půl národa. Budou mrtví a západ bude spokojen. Povedlo se. Lidice, Ležáky… Národ začal nenávidět okupanty.
Z východu pro změnu k nám začali proudit partyzáni, kteří zde zakládali záškodnické skupiny. Tyhle skupiny vedli už zkušení rudí velitelé z Ruska, kteří krom napadání německých vojáků v přesile, taky pomáhali šířit komunistickou ideologii. Tyhle partyzáni si pak samozřejmě po válce vyřídili svoje účty s těmi nekomunistickými odbojovými skupinami. Nakonec nás až donedávna učili, že jediný kdo bojoval proti nacismu, byli komunisté. Jejich činnost však bylo hlavně opilství, krádeže a nesmyslné akce proti německé armádě, která většinou končila persekucí civilistů. Bohužel jedno z vojenských pravidel je, že pokud dojde k atentátu na vojáky okupační armády, tak dojde i k popravám obyvatel. Pokud se samozřejmě nenajde viník. Konec války způsoboval nervozitu na všech stranách. Zbabělci si dodávali odvahu a ti kteří kolaborovali, tak se přidávali k odboji, aby smazali svoje viny. Lidi cítili konec války. Postupující Rudá armáda všem dávala jistotu, že je tady konec války. Němci se snažili ještě o poslední pokusy v boji. Nevím, nakolik to byl jejich boj za ideály nacismu, jestli v ně ještě na konci války vůbec věřili, snaha nevzdávat se, nebo plnění role Protektora – Ochránce. Mnoho z těchto vojáků prošlo východní frontou a viděli, co Rudá armáda udělala na Ukrajině, jakých masakrů se dopouštěla na vlastních lidech. Tady to ovšem nikdo netušil.
Vítali jsme s nadšením svoje osvoboditele. Mávalo se šeříkem, chtělo se svobodně žít. Jenže… Rudá armáda při svém postupu přes osvobozované území kradla, rabovala, znásilňovala a chovala se spíš jako, že zemi dobývá a ne osvobozuje. Přitom při obsazování Čech, nic z toho Němci nedělali. Šeřík začal rychle uvadat a lidi střízlivět. Byli jsme díky Svobodově armádě spojenci. Naši vojáci bojovali s těmi ruskými proti stejnému nepříteli a přesto náš spojenec plenil porobenou zemi. Krásnoarmějci se valili velmi rychle a fanaticky. Důvod? Měli za sebou čety, které by je v případě zaváhání střelili do zad. Navíc je strašil Stalinuv zákon o tom, že rodina zajatého vojáka půjde do gulagu. Ruský voják tedy moc možností neměl. Přesto se Rudá armáda oslavovala, jako náš přítel a o zločinech vojáků se prostě nesmělo mluvit. Přinesli nám svobodu a nový, lepší svět. Přinesli nám i komunismus. Režim, který měl na svědomí zničení mnoha rodin, popravy vlastních obyvatel, kriminalizování, drancování soukromého majetku. Myslím, že nejeden Čech v padesátých letech vzpomínal na nacismus v dobrém. Paradoxně komunisté pozavírali piloty z Anglie. Vystavili je brutalitě dozorců ve stejném kriminále, kde byli i příslušníci SS, kteří měli větší výhody, než naši hrdinové. Z německého protektorátu jsme volně přešli do ruského zajetí. Následujících čtyřicet let jsme žili v komunistické totalitě. Rozhodoval o nás Kreml. Pokroutil naše charaktery. Zbytek národní hrdosti se rozmělnil do přísahy slibu, že budeme se Sovětským svazem na věčné časy. Stal se z nás národ porobených otroků, který si dodnes závidí. Měli jsme být zas pro změnu Slované a tiše přijímat a plnit rozkazy těch nejvyšších Slovanů. Mám tedy slavit nějaké osvobození? Osvobození od nacismu komunismem? Rozhodně nehodlám s blaženým výrazem ve tváři leštit někomu motorku, jako stejně tak nebudu vítat americké konvoje.
V roce 89 nám tedy milostivě Kreml povolil, že si můžeme udělat i tu perestrojku po Česku. Vyměnilo se divadlo, pár kulis ale ten pán zůstal stejný. V dnešních dnech zas novodobí partyzáni vedou svoji svatou válku napříč Evropou. Osvobozují nás od našeho prohnilého životního stylu. Šíří k nám strach o budoucnost. Přinášejí svoje vlastní vnímání světa a svoje pravidla, kterým se máme na osvobozeném území podvolit. Opět se rabuje, krade, znásilňuje. Přicházejí podobní lidé, jako ti co nás osvobozovali od nacismu. Možná i dnešní osvoboditelé mají v zádech komando, které drží jejich rodiny a oni prostě musí. Mnozí moji spoluobčané mají blažený výraz ve tváři, když tyhle osvoboditelé vítají. Taky nevidí jejich zločiny a radují se.
A se slzou v oku zas druzí dnes vzpomínají na předchozí tyranií, že ono to nebylo zas moc tak zlé. Že díky Rudé armádě nám islám nehrozil. Bylo to krásné otroctví s vůní šeříků.