Tak je to dnes už třicet let. Tak dlouhá doba měla uplynout od pádu nenáviděného režimu. Ale chce to zajít až na úplný začátek.
Na začátku byla smrt.
Významný svátek v našich dějinách, který se zároveň stal i mezinárodním svátkem studentů. Rovněž poctou popraveným studentům z roku 1939 a voláním po svobodě v roce 1989. Zřejmě by bylo vhodné připomenout si popravené studenty v roce 1939 a zmínit důležitý fakt, že většina z nich byli členové nacionalistických sdružením , jako bylo Národní souručenství, Vlajka, Mladá národní demokracie. Po většinou organizace, které se vymezovali proti prvorepublikové parlamentní demokracii. Byli proti masarykovští a podporovali třeba generála Franca během španělské občanské války. Zároveň však byli silně protiněmečtí. Není divu, že tedy byli hlavní organizátoři nepokojů.
- listopadu 1939 byl zastřelen Jan Opletal a Václav Sedláček během protestů proti německé okupaci. Jako symbol násilně potlačenému odporu studentů, se stal hlavně Jan Opletal. Zřejmě proto, že se nehlásil k žádné z těchto organizací a tudíž politicky vyhovoval , jak poválečným komunistům, tak i sametovým revolucionářům v roce 89. Měřeno dnešním metrem liberálů, kteří dnes opět chtějí dělat revoluci , by ti ostatní popravení studenti , byli prohlášení za nácky. Slušelo by se tedy připomenout jejich jména popravených: -Josef Adamec, člen mládeže nacionalistického Národního sjednocení
– Jan Černý, člen nacionalistické organizace Vlajka
– Josef Matoušek, člen nacionalistické Národní demokracie, poté Národního sjednocení
– Jaroslav Klíma, člen mládeže nacionalistického Národního sjednocení
– František Skorkovský, působil v studentském odboru nacionalistického Národního sjednocení
– Bedřich Koula, mluvčí studentského odboru nacionalistického Národního sjednocení
– Václav Šaffránek, teprve 18 letý student jehož heslem bylo „Vlast, národ, práce“
– Jan Weinert. funkcionář mladé generace nacionalistického Národního sjednocení
– Marek Frauwirth, jako jediný z popravených nenáležel k české nacionální opozici.
Občas se dočteme jména mrtvých, ale nikdy jejich minulost.
Počátek roku 1989 už pomalu přinášel první změny ve společnosti. Komunistický režim pomalu povoloval svoje sevření a první , větší protirežimní akce , byl Palachuv týden. Tehdy v polovině ledna a po dobu pěti dnů proběhlo několik demonstrací na Václavském náměstí. Samozřejmě násilně potlačené veřejnou bezpečností a státní bezpečností. Podle autora knihy Analýza 17.listopadu 89 Miroslava Dolejšího, už tohle měl být impulz k původní revoluci. Bohužel, nikterak tyhle nepokoje nestrhli mlčící a spokojenou většinu. To vše se mělo udát až ke konci roku. Státní bezpečnost tak měla hodně času k naplánování „sametové revoluce“, kdy nešlo jen o to přivést dav na Národní třídu.Taky byla potřeba vymyslet jednotící prvky, symboly, hesla ale hlavně pečlivě vybrat ty disidenty, kteří budou ochotní sehrát požadovanou roli v celém divadle. Nový lídři už byli nachystaní v Prognostickém úřadě, rozdané role, scénáře a už to chtělo jen záminku, jak rozhýbat dav. Každým otřesou záběry, kde zuřivý pohotovostní pluk bije mladé lidi, děti, naše děti, kope se do květin a svíček. Mladí lidé přišli uctít památku , svých zabitých kolegů a znovu je bijí ozbrojenci. Na stranu studentů se přidávají i herci. Mnohdy umělci, kteří ještě nedávno přebírali ceny za zasloužilé umělce a umělce národní. K rozběhnutí revoluce už stačil jen mrtvý student Šmíd, kterého sehrál agent stb Žifčák. Dolejší už v březnu 90 vydává Analýzu, jako sepsanou zprávu, pro konfederaci politických vězňů a ta později vychází jako brožura. Popisuje, jak stb odvezla tehdejší disidentské elity pryč z Prahy, aby je opět přivezla zpět, coby vůdce revoluce. Jak naplánovala pochod Prahou, nechala uzavřít domy na Národní třídě. Tomu všemu předcházela už v roce 87 dohoda mezi Reaganem S Gorbačovem o změnách ve východní Evropě. Kdy se změní režimy, ale ty budou i nadále kontrolované a ovládané původními komunistickými představiteli, kteří tak v tichosti přejdou do ekonomické sféry. Vše se mělo udát pod záštitou Charty 77, kde bylo z prvotních dvou set signatářů, stošedesát komunistů. KSČ totiž převedla 800 svých členů, pod záminkou vyloučení, do záloh. Dalších asi 1200 komunistů bylo vysazeno.. pardón .., že emigrovalo do zahraničí. Tam plnili roli zpravodajců a formovali exilový disent. Tyhle komunističtí emigranti dostávali na západě profesury na univerzitách a později tam studovali i jejich děti. Vše se tak dělo pod kontrolou KGB. Charta 77 ve svém prohlášení z 1.1. 1977 neříká, že chce být opozicí proti komunistickému režimu, ale že chce s KSČ vést dialog. Šlo tedy o reformní sílu komunismu, kdy se k moci chtěla prosadit jiná komunistická frakce a díky změnám v okolních komunistických zemí, musela změna logicky přijít i k nám. Změna ovšem musí fungovat ve všem a nic se nesmí nechat náhodě. Můžeme se dnes opájet pocitem, že vše proběhlo spontánně, že revoluce byla jako vítr… Nebyla. Všude náhle bylo Občanské fórum, existovala hesla, tištěné letáky. Lidi najednou neměli strach jít do ulic, protože veřejná bezpečnost už nebyla nikde vidět. Z Havla se stala ikona revoluce, a když na balkóně Melantrichu zazpíval hymnu Karel Kryl s Karlem Gottem, měl to být symbolický hřebík do rakve komunismu. Ani to nebyl.
Přišla invaze. Rozdělení předem domluvených křesel a funkcí. Obsazení důležitých míst a hlavně udržení klidu. Ozývalo se v davu, že by se vrcholní komunisté měli popravit, že by se měli uvěznit, ale pan Havel řekl, že nebudeme přeci jako oni a že Pravda láska musí zvítězit. Zvítězila.
Během noci se skartovalo tisíce svazků archivu stb. Převážně těch, kteří později začali ovládat politickou scénu nově zrozené demokracie. Nikdo z komunistů nebyl za zločiny na národě potrestán. Krom Štěpána, který dostal směšný rok. Komunisté se v tichosti rozptýlili do nově vzniklých politických stran a mnozí začali podnikat. Vysloužilí příslušníci státní bezpečnosti a zasloužilí komunisté pobírají za svoji činnost vysoké důchody, dodnes.
Ale přesto bych řekl, že 17. Listopad 89 bylo období plné euforie. Už nikdy jsem nezažil tak jednotnou společnost a ohleduplnost mezi lidmi. Smutné na tom je, že mnoho tehdejších studentů se stali obětí zákulisních her. Mnozí si jistě nesou i jizvy od komunistických pendreků a při pohledu na sedícího policajta v parlamentu, který byl členem toho bicího komanda, ..mnozí i litují, že se toho divadla vůbec zúčastnili. Ovšem tehdy nikdo nemohl tušit , jaký bude pozdější vývoj a kam za třicet let společnost dopluje. Paradoxně tvrzení Miroslava Dolejšího o událostech 17.listopadu po letech potvrzuje i bývalý generální tajemník Jakeš, který prohlásil, že listopad byl celý zinscenován státní bezpečností , za dozoru UV KSČ. Tak tedy se z revoluce pomalu stává romantická pohádka pro ty, kteří nebyli tehdy ještě na světě. Stejně jakým bylo pro mne třeba osvobození v roce 1945. Tedy další obelhaná generace svobodou.
Ale třeba ..Jednou budem dál.
V souvislosti s listopadem 1989 pár slov o Miroslavu Dolejším.
V roce 1951 byl vyloučen ze studií na vyšší průmyslové školy strojní v Kladně a poslán do uhelných dolů, protože v klubovně Československého svazu mládeže demonstrativně vyvěsil britskou vlajku. Téhož roku navázal kontakt se skupinou národně demokratického odboje. Krátce nato jej zatkla StB a po 15 měsících vyšetřovací vazby, kde byl mučen, byl odsouzen státním soudem v Praze ke 23 rokům vězení za velezradu a špionáž. Do propuštění na základě amnestie prezidenta Novotného v květnu 1960 prošel osmi věznicemi a uranovými lágry.
V roce 1964 se oženil a v roce 1968 se manželům Dolejším narodil syn. Po začátku normalizace v roce 1969 byl propuštěn ze zaměstnání pro svoji činnost v organizaci politických vězňů K–231. Půl roku marně sháněl místo, pak začal pracovat při stavbě pražského metra. Když se v páté pětiletce začaly do Československa dovážet panelárny pro montáž beze skládek, bylo nutné naprogramovat výrobu a řídit ji počítačem. Pro znalost počítačové problematiky se na Miroslava Dolejšího obrátili jeho známí a fiktivně ho zaměstnávali v jednom družstvu. Dolejší k sobě přibral pár bývalých spoluvězňů, které znal z basaprojektů (basaprojekt na Pankráci bylo zařízení ministerstva vnitra, kde vězni s technickým vzděláním pracovali na projektech pro národní podniky). Později se stal vedoucím výpočetního střediska.
V roce 1975 na požádání svého známého novináře napsal studii o počítačových systémech. Věcné informace byly kompiláty ze všeobecně přístupných a veřejných přednášek, ale přesto byl 14. června 1976 zatčen a obviněn za pokus o vyzvědačství, ohrožení státního, hospodářského a služebního tajemství. Přestože mu špionáž nebyla nikdy dokázána, byl v roce 1977 odsouzen Městským soudem v Praze na 11 roků v třetí nápravné skupině. Před soudním jednáním držel tři měsíce protestní hladovku. Závažný zdravotní stav, podezření na rakovinu kůže a názor lékařů, že brzo zemře, vedly v roce 1985 k jeho propuštění před uplynutím trestu. Ve vězení strávil celkem bezmála 19 let. Zemřel v roce 2001.
Bylo mi ctí se s Vámi osobně setkat.