Můj život se psem.

 

 

„ Já bych chtěla psa…“.  Můj život se psem, před dvanácti lety, odstartovala přesně tahle věta. Tehdejší přítelkyně nutně potřebovala psa. Já měl kdysi malého jezevčíka a vím, že pes není zvíře na pobavení, že mít psa je spíš řehole. Fenka amerického staforda, byla nádherná a milá kulička. Občas něco rozkousat, počurat a pokadit. Hlavně dělat, že neslyší a že žádný pán neexistuje, to ji šlo nejlíp. Vyrůstala ve smečce se třemi rotvajlery a celý den probíhal ve vzájemných soubojích, kdy nevíte, jestli šermování zuby je pořád jen hra, nebo už se to mění v regulérní rvačku. Nakonec  Lili nebyl ani rok, když se náš vztah rozpadl. Já ji naposledy pohladil a podíval se jí do těch čistých očí štěněte. Nebyl to přeci můj pes. Sbalil si věci a odstěhoval se do podnájmu.

Uteklo dalšího půl roku, když mě moje ex zavolala, jestli nechci Lili. Madam se odstěhovala a psa nechala svoji matce. Poděkoval jsem ji, že ji nehodlám usnadňovat život a ať si poradí. A byl štastný, že jsme si spolu pořídili jen psa a ne dítě. Jenže krátce na to mě zavolala právě její mamka s tím, že nejstarší rotvajlerka zemřela a Lili s druhou fenkou bojují o to, kdo bude šéfem smečky. Že se několikrát na tvrdo servaly do krve a že neví, co má dělat. Dlouho jsem nepřemýšlel. Přeci jen, člověk musí za to zvíře vzít zodpovědnost. Do dvou dnů už se psí slečna vyvalovala u mne na gauči. Vyrostla, a stal se z ní silný pes.

Nechtěl jsem mít ze psa stroj na výkon povelů, ale společníka. Takže pár základních povelů k ulehčení našeho života, jsem ji naučil. Bylo to občas o nervy, ale brzy jsem pochopil, že není na planetě horšího tvora, než je rozmazlené dítě, nebo pes. Občas jsem ji musel plácnout, zařvat a den ji ignorovat. Vysvětlit ji, že ji mám rád, ale v posteli se mnou spát prostě nebude. Že nebude dostávat jídlo od stolu, že má svoje místo a svůj prostor. Občas se může stavit na kus řeči do obýváku, ale že já ji do pelechu taky nechodím. Pochopila to a ani ji nevadí, že jsem takový tyran, který ji nesundává obojek.  Tak to prostě je. Lili je pes, není to člověk. Nemá lidské chování a já ji ho ani nehodlám přisuzovat. Pes má dobrou náladu, ale nemá smysl pro humor. Pes nedává „ pusinky“  většinou chce, abych vyzvracel jídlo. Občas se snaží stavět si hlavu a svůj, už tak dobrý život, si i nadále vylepšovat.  Pes nemluví, nerozumí řeči. Reaguje na krátká slova. Pes není dítě. Jeho myšlení a intelekt se už dál neposune. Navíc má svoje charakteristické chování a povahové rysy. S tím je potřeba se smířit a hlavně neztrácet čas tím, že ho předěláte. Od prvního dne, mého života se psem, mě bylo jasné, že Lili je dominantní fena. To znamená, že se bude těžko snášet s jiným psem. Maximálně pokud se jí podvolí. Podvolení, ale nepůjde jinak, než že ho prostě zmačká pod sebe. Jinou fenu už rozhodně nesnese. Jelikož tohle všechno vím, tak ji nikdy nepouštím z vodítka a od jisté doby, kdy ji napadl vlčák, jí nedávám koš. Jinými slovy, pes je u nohy a o pozornost ostatních psů nestojí. Bohužel tady nastává mnoho problémů. Původně jsem si myslel, že největší problém budu mít s lidmi, kteří nemají psa. Kdepak, největší problém je s pejskaři.

Když jsem ji byl přihlásit na úřad, tak jsem paní požádal, jestli by mě nemohla říct, jaké práva a povinnosti pro pejskaře vyplývají.  Jestli stačí mít psa pouze na vodítku, když nemá náhubek, nebo musí mít oboje. Paní chvilku zmateně běhala po kanceláři a pak přišla s oxeroxovaným papírem, kde bylo napsáno, že dne xx na usnesení města Brna, se zrušila vyhláška o psech, ze dne xx schválená primátorem. Říkám, že z toho moc moudrý nejsem. Pani krčila rameny takže jsme se shodli, že musím hlavně sbírat ty hovínka. No a neuběhne týden, kdy bych nezažil nějakou veselou příhodu s majiteli psů.

Nejvíc miluji, když k nám běží pes na volno a z dálky mne uklidňuje jeho majitel, že se nemusím bát, že jeho pes je hodný. Což o to, já v klidu jsem, ale jeho pes bude mít zážitek blízký smrti. Jednou jsem chlápkovi řekl, že já rozumím, že má hodného psa a je mě to i celkem jedno, ale at´ si klidně klekne a pokusí se to říct Lili, která už stojí na zadních. Holt nejsou to děti, co si budou spolu hrát, i když se vidí poprvé.  Jindy jsem se pána zeptal, jestli tak na dálku dokáže rozeznat pohlaví druhého psa. Většinou se pes a pes rádi nemají a fena s fenou už vůbec ne. Překvapením může být i nálada psa a jeho věk. Je spousta dalších aspektů, které ovlivňují chování psa. Lili miluje lidi, stejně bych ji o samotě s člověkem, kterého nezná, nenechal. Pes může být milý tvor, ale pořád je to šelma. Ta moje šelma se mění v bestii během vteřiny. Někdy si říkám, že většina majitelů psů, asi berou zvláštní drogy. Není problém vidět v parku na volno pobíhat bulteriéra. Často vidím psa jít si jen tak podél silnice, nebo ve městě mezi lidmi. Říkám si, jak málo stačí k neštěstí. Třeba jen kočka na druhé straně silnice, nebo jen rychlý pohyb člověka, na který pes zareaguje po svém.  Nedávná scénka na oploceném dětském hřišti, kde je zákaz venčení psů, kde si vykračuje odkvetlá blondýna s malým chlupáčem., mluví za vše. Manželka ji na tento fakt upozorní. Blondýna s pobavením reaguje, že si ničeho nevšimla a že její pes ani nemá rád děti.  Dávno vím, že majitelé psů jsou sobecký lidi, kteří si často myslí, že jejich psa musí mít každý rád, protože je hodný a krásný. Že všichni v okolí jsou rádi, když jen tak štěká. Když je Lili přesvědčí o opaku, tak se tváří strašně uraženě. Často jim doporučuji, že by nebylo špatné si nastudovat základní chování psů. Že rozježený, přikrčený pes, který má uši dozadu, si rozhodně s jejich miláčkem hrát nechce. Lili ještě navíc tuhne a staví se na zadní. Taky mne pokaždé překvapí, jak pejskaři reagují pouze na sprosté slova. Říct slušně, aby si svého psa zavolal, nestačí. Neslyší a nevnímají. Když na podruhé přidám pár sprostých slov, tak hned ví, že mluvím k nim. Jednou jsem i otravného psa kopnul. Majitel chtěl volat policii. Řekl jsem, že by to měl udělat a mezitím může být rád, že jsem ho kopnul. Pořád to bylo pro něho milejší, než kdyby jej pod sebe Lili srolovala. Několikrát jsem zažil, když se porvala s mnohem větším psem. Zakousne se a nepustí. Pustí ve chvíli, až ji to samotnou přestane bavit. Můžou do ní kopat, polívat studenou vodu.  Slastně při zakousnutí zavírá oči a vrtí ocasem. Vím, že je ve svém  rauši a nepomůže nic. Většinou těm psům nijak neublíží, ale je to zážitek.

Zvláštní kapitolou jsou důchodkyně. Těm se snažím už z dálky vyhýbat, pokud to jde. Většinou si se svým psem povídají. Takže používají povely, teda spíše dlouhé rozmlouvání o tom, že ten pejsek si s tebou určitě nebude chtít hrát, ale že by se přeci jen mohl zkusit jít zkamarádit a tak jdou pořád za mnou a paní povoluje vodítku. Přidávám do kroku, Lili sebou škube, cení zuby. Pejsek je holčička, tak to by šlo.. „ Paní, běžte už prosím vás do prdele i se svým psem, děkuji.“  Následuje dotaz, proč jsem jako sprostej.  Dobře paní, tak já ji pustím z vodítka a můžeme se pobavit.  Chápu,  důchodkyně nechtějí  koukat samy na estrády v televizi, chtějí si povídat. Mrzí mne, že jsem na ně sprostý, ale bohužel nic jiného nefunguje.

Další oblíbenci jsou stárnoucí madam, které už mají budˇ odrostlé děti, nebo nemají děti vůbec. Většinou si pořídí malého psa a později i k němu druhého, aby nebyl smutný. K tomu dost často i kočárek, aby si neochodil nožičky a každý má svoji skříň plnou oblečků. Takhle jednou Lili prohnala jorkšíry v dresech Rosický a druhý byl Nedvěd. Na ulici nám pobíhá čivava Gucci a Giorgo. Občas tento druh pejskařů  můžeme vidět v obchodech, jak si své miláčky vozí přímo v nákupních vozících. Představa, že si takto vezu svého staforda… Většinou tyhle madam plní sociální sítě pravidelnou dávku fotek, jak hamáme, výletujeme, jak moc nám to společně slušánkuje a jak se společně milujeme. Tohle už je  vážně diagnóza. Požvejkat  Gucciho, tak bych to viděl na tým psychologů a nekonečný soudní proces. Odškodnění  v miliónech  a uhrazení hrobky na hřbitově. Kdepak, před tímto venčícím cirkusem je lepší zdrhnout, co možná nejdál.

Můj život se psem pokračuje dál. Ani stárnutí u Lili nezmenšuje její vášně. Pejskařů kolem nás přibývá a sám už přemýšlím nad tím, jestli si vůbec dalšího psa někdy pořídit. Dnes vozíme psa na nákupy, máme pro ně hotely, domečky, drahé obojky. Je to dobrý kšeft. Pes pomalu vytlačuje děti. Přeci jen je to méně starostí. Přibývá útulků a především genetických vad. Milujeme je a svoji péči i je i paradoxně likvidujeme. Pes přestává být pracovní, ale stává se exteriérovým doplňkem našeho značkového světa.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *