Je to právě měsíc, kdy jsem jen tak ležel doma na sedačce a četl si na facebooku takový ten článek „ rychle, než to smažou“ , kterých se denně na této hladině objeví. Přišla za mnou dcera s nějakým svým „ rychle, nebo začnu řvát“ problémem. Trochu nevrle jsem na ní zavrčel, jelikož otec čte článek o konci světa, konspirační teorii, migrační scénář, nebo jsem zrovna prožíval poslední milion chvilek demokracie… už vlastně ani nevím. Řvát nezačala, ale poprvé jsem viděl v těch upřímných a čistých očích, že fotr je debil, nebo tak něco. No já si uvědomil, že tak trochu debil holt jsem.
Dobrovolně jsme každý den masírování těmi stejnými tématy, že už pomalu ztrácíme vlastní úsudek a pěstujeme si v sobě neustálý pocit strachu z něčeho. Když to není islám, migranti, tak je to ekonomická krize, nepřetržité napětí z válečného konfliktu, represe Evropské unie , Putin, Trump, Čong Un a já nevím, co ještě všechno. Zrovna dnes bych se mohl dozvědět, že nás ruská armáda během okupace v roce 68 zachránila od Islámu. Že za komunistů bylo dobře, protože jsme měli hranice a soudruzi stavěli paneláky a dávali je lidem zdarma. Tak pro tohle se Havel neupálil a Hollan nebičoval.
Život nám utíká pod tlačítkama na mobilech. My už mladší nebudeme a děti věčně malé taky nezůstanou. Udělal jsem tedy asi to nejlepší, co jsem mohl a to je, že jsem se prostě odhlásil. Usoudil jsem, že je lepší věnovat se dětem a věcem, které mne baví. Je to trochu útěk z moderního světa do vlastního dětství. Tenkrát nebyl facebook, chodili jsme s rodiči ven na písek, do parku, na výlety. Neviděli jsme naše rodiče se zaraženou hlavou do namodralého světla. Čas plynul pomalu. Nikdo jim totiž neukazoval jejich život „ před rokem, před dvěma lety.“ Těšilo se na léto a pak na Vánoce. Taky utíkám od toho, co nejdál. Nikdy jsem se nesnažil žít život ve stádu a dělat to, co ostatní a většina. Bohatě mě ta moderní komunikace stačí během dne v práci. Telefon, sms, messenger a email. Doma to už nechci. Odkládám vypínám, nechci už nic řešit. Díky těmto věcem už totiž i lidi přestali respektovat klid a soukromí těch druhých. Píší zprávy třeba i v deset večer, o víkendech, svátcích a kolektivně jsme přestali odpočívat. Vypnout hlavu a užívat si volný den. Místo toho jen hltáme vše, co je nám předhozeno. Na povel se smějeme, je nám řečeno, kdy máme plakat. Koho litovat, koho nenávidět a milovat. Vše se ještě tak úplně nedaří, ale i to se časem podaří. Už dnes nás jakýsi neviditelní pokrokový normalizátor vyškoluje v tom, co se smí a co ne. Už to nejsou rodiče, kdo vychovává a případně trestá. Dnes zaracha rozdává, ten vlastně nejlepší přítel, a tím jsou sociální sítě. Televize už v tomto dávno ztratila svůj vliv. Kolem nás tedy pomalu dospívá celá wifi generace. Generace závislá na připojení, sdílení, likes, počtu friends. Celé se to nějak začíná vymykat kontrole i selskému rozumu. Zřejmě i proto si chci užívat nevinnosti věku našich dětí a nepřemýšlet o budoucnosti a světě, ve kterém se budou za pár let pohybovat. Dnes chci prožívat jejich upřimné dětství a vrátit se do toho svého. Měsíc jsem na svůj profil nic nepřidal, nekomentoval a celkově virtuálně neexistoval.
Kupodivu se v mém životě vůbec nic nezměnilo. Jen asi nejsem zahlcovaný tunou informačního bahna. Nechybí mně urážky v debatách, kdy zpravidla od třetího komentáře dojde ke změně tématu. Hádky, rozchody, nevěry, podvody, debaty o ničem, a naopak debaty o všem. Sociální síť, která má lidi spojovat paradoxně lidi nejvíc rozděluje, štve proti sobě, soupeří mezi sebou. Vše pozitivní se mění přesně v pravý opak. Zřejmě asi jako vše, co člověk v minulosti vymyslel ku prospěchu, se pak záhy otočilo proti němu. Takže můžeme pozorovat, jak se dají vyhrát volby, jak se vzájemně nenávidět jen proto, že jsme volili někoho jiného. Nerespektovat nic jen proto, že se nám něco nelíbí a vždy se najde někdo, kdo nás v tom podpoří. Takže narůstáme na důležitosti. Závist a nenávist tady získává velké pole pro svoji válku a hlavně vše špatné se tu šíří rychlosti připojení. Taková pomluva je lepší než dobré jídlo, že?
Neschází mně ani ty výkřiky do ticha, volání o pomoc, snaha o pozornost. Stačí přeci napsat „ Už mám všeho dost!“ nebo „ Dotyčný to má spočítané“. Někdy stačí dát do statusu dvacet smutných smajliků, hned se najde pár lidí, kteří začnou opatrně našlapovat, co strašného se stalo. Vlastně nic.
Už jsem dokonce ani měsíc nečetl žádný duchaplný a tajemství života skrytý citát. Že čas plyne rychle..že život je boj.. že mám odpouštět..radovat se..milovat.. to vše už tak nějak dávno asi tuším. Neviděl fotky jídel na talíři, které skoro pokaždé vypadá jako zvratky.
Pár dní ani nevím, co dělá ten náš největší Čechoslovák, který vždy hraje fert play, poněvadž to ani jinak neumí. Netuším, jestli vůbec žije pan Miloš Zeman můj prezident a je jedno, kdo v kterém křesle sedí a kdo u koryta mlaská. Za třicet let se nic nemění.
Islám, migranti a tisíce odborníku na krize a všelijací znalci náboženství. Ano, prodali nás. Prodávají nás už mnoho let… Tohle už taky dávno vím a věděl jsem v době, kdy mnozí dnešní znalci hltali první díly Beverly Hills. Evropa žije totiž rekordní dobu bez války. Válka je nový začátek, nový svět. Bohužel.
Já si vždy myslel, že pýcha Prahy je třeba Karlův most, Orloj, Vyšehrad, ale pár let jsem přesvědčován o tom, že pýcha Prahy je prapodivný pochod genderovců, kteří se hlásí o místo ve společnosti, která jim upírá práva. No je to už trochu otrava. Měsíc před a měsíc po , se musím cítit, jako někdo, kdo ubližuje, uzurpuje, nenávidí ty, kteří to mají holt jinak. O tomhle se člověk dozví i bez facebooku, i kdyby žil na pustém ostrově. Já bych organizátorům navrhnul, jestli by nebylo lepší ukázat homosexuály třeba jako umělce, spisovatele, malíře, lékaře, muzikanty. Myslím, že i pro opravdu hrdé homosexuály je tohle exhibicionistické divadlo, nedůstojné. Nu dobrá po 22 hodině by se mohl průvod promítat třeba na cirkusový stan. Jen toho křepčícího pána poslance bych zachoval. Jemu se holt neřekne, že jde o videomapping.
Uteklo mě mnoho fotek přátel s celebritami, mnoho videí z koncertů, vyšpulených rtů i zadků. Vykozených profilovek, pekáče buchet, zatnutých pěstí, moderních učesů. Ani nevím, kolik mých kamarádů se pokouší nechat si narůst vousy, některým nevyrostou nikdy, ale to ještě musí teprve zjistit. „ Je to kurva, která mě zahýbala…nejraději bych ji rozbil hubu..“ o týden později „ S lásenkou na večeři..“ A moc nám to slušánkuje a výletujeme a dovolenkujeme…a to dáme a nedáme…jakobyština je na vzestupu a dobře ty, my a všichni. Svět se nám přeci jen trochu zmenšil, zjednodušil a z instagramovatěl. Takže už je nám asi jedno, že nebe je krásně modré a venku je spousta barev. Na našich displejích je pořád stejné podnebí, trochu chlad a odcizení. Nevadí, jsme dostatečně připojení a data tečou, jako kdysi řeky.
No nic berte to vše trochu s rezervou. Rozhodně si na život v sociální síti nestěžuji. Naštěstí si umím ze všeho brát jen to dobré. Komunikace, informace, zajímavosti. Lidská dovednost by se měla ukazovat a sdílet. Hloupost už méně. Takže občas přidám fotku toho o čem si myslím, že se mě povedlo.
Venku máme pořád ještě léto a pořád je se na co koukat. Tak si užívejme realitu a ten druhý svět berme jen jako zábavu. Bavme se spolu u kávy, ne po messengeru. Na téhle planetě už to nějak dopadne a my u toho stejně nebudeme.
Konec konců , ten článek rychlenežtosmažou, je pořád na svém místě.